Život není peříčko, a lítáme

22.08.2021

Setkávali jste se v životě s pohledy svrchu? Já ano. A poměrně často.

V dětství kvůli snědší barvě pleti a černým vlasům, které byly daní za řecké předky. Občas na mě děti pokřikovaly Cikánko. Občas jsem cítila nepříjemnou nevoli ze strany rodičů kamarádů, kteří mě pozvali domů. Odtažitý vztah trenéra na gymnastiku, nové prodavačky v našem krámku, nové sousedky z vedlejšího baráku, než přišli na to, jak to se mnou je... A já se ptala, o co jsem teď lepší, než jsem byla před tím? Nevysvětlovala jsem nic, nelezla mámě do náruče, abych se vybrečela. Začala jsem ale nesnášet přetvářku. 

Přestávala jsem lidem ty jejich rozesmáté a vlídné obličeje věřit. Když si dlouho zahráváte s poměrem lásky a nenávisti, podvědomě se u vás rozvine cynismus jako obranný reflex. 

Zapomínám spoustu věcí, nezapomínám ale na lidi, co se ke mně chovali nadřazeně. S pohrdáním, které živí hloupost, stádovost a neschopnost objektivního hodnocení. Nadřazenost, kterou si na sebe každé ráno natahují většinou ti, jejichž život sám o sobě stojí za hovno. 

V dospělosti jsem to měšťáctvím odkojeným blbcům vracela a občas se bavila na jejich úkor. Ať to bylo ve funkci manažerky nebo ředitelky, pokaždé se ty scénáře podobaly. I když už pleť vybledla, vlasy jakbysmet, zase jsem měla jiný cejch. Sídlil ve mně takový malý hipík, který odmítal zavinovat se do sak a kostýmů. Oblékala jsem se podle nálady a chuti. Dress code jsem měla tvrdě na háku. I když jsem musela taky občas v kostýmu přetrpět situace, které nešly "okecat" džínami.

Hlavně na mě teď nechoďte s klišé, že šaty dělaj člověka. Probůh, kde bychom byli, kdyby to skutečně platilo? 

Nicméně, satisfakcí za pohrdání "holkou v džínách" pak byly podobné situace: Stála jsem před kancelářemi a kouřila (jo, jo, v té době ještě ano). Na parkoviště přijelo stříbrné Audi a vylezla z něho taková šik slečna. Říkám, "Nezlobte se, ale budete muset zaparkovat vlevo. Tahle místa jsou pro zaměstnance" a ukázala jsem na ceduli s upozorněním. Pohrdavě přejela pohledem moje zbrusu čisté neznačkové oblečení, dálkovým zavíráním auto zamkla a se zdviženou hlavou a pohledem někam daleko za mě prošla do budovy.

Našla jsem ji sedět u sekretářky. Trochu jí spadla brada, když zjistila, že čeká na mě. Pozvala jsem ji dál a usmála se. Abych dala najevo, že to extempore beru s humorem. Jenomže ona situaci nezvládla. Po deseti minutách, kdy se nemohla vykoktat, rudla a pokašlávala (šlo o nabídku reklamy v novinách), jsem to stopla. "Víte co, očividně nejste ve své kůži. To se stává. Navrhuji, abychom si domluvily jiný termín."

Nikdy už nepřišla. Místo ní dorazil její kolega. Doufala jsem ale, že si z toho vzala alespoň ždibec ponaučení. 

Mimochodem, už jsem na sebe práskla, že jsem bývala také dost naivní?  

Nejnovější články na mém blogu

V kostele Nanebevzetí Panny Marie na Cínovci instalují v tento letní čas varhany. Město Dubí je získalo darem od města Glashütte. Historie varhan je zajímavá a začínám se v tom vrtat. Takže zatím jen stručně:

Citáty

29.05.2022

Když se rvu z ulity, napadají mě věci...

Do stanice přijela první Dvacítka. V premiéře ji řídí Rostislav Křivánek. Má to svůj důvod. Ono se nic neděje bezdůvodně. Ale to se dozvíte uvnitř. A ještě malá ukázka, než budete mít čas přisednout...