Nádraží ve mně

Noc se prohýbá pod vlhkem
a vzdychá po tmě.
Kolikrát přejedu čepel nože,
aby to bylo naposled.
Jak dlouho se známe,
abys konečně zapomněl.

U rybníka už nepotkám ani kruh na hladině.
Ze spadaného listí čtu epitaf léta,
po větru šeptám

verše Hraběte.
Do střepu v kapse
tisknu své sny o svobodě.

Večer se nedopočítám oveček.
Šílený bubeník vytlouká do římsy
odrhovačku o návratech
a strach už zase drží stráž.

Otevírám suchý červený
proti dalšímu nevyspání
a do ticha v domě
pouštím proud vody
na krví olepený střep.