Nádraží ve mně

Noc
se prohýbá pod vlhkem
a vzdychá po tmě.
Kolikrát přejedu čepel nože,
aby to bylo naposled.
Jak dlouho se známe,
abys konečně zapomněl.
U rybníka už nepotkám ani kruh na hladině.
Ze spadaného listí čtu epitaf léta,
po větru šeptám
verše Hraběte.
Do střepu v kapse
tisknu své sny o svobodě.
Večer
se nedopočítám oveček.
Šílený bubeník vytlouká do římsy
odrhovačku o návratech
a strach už zase drží stráž.
Otevírám
suchý červený
proti dalšímu nevyspání
a do ticha v domě
pouštím proud vody
na krví olepený střep.