Medvěd měl narozeniny

18.06.2020

Medvěd měl narozeniny.
Ačkoli zhruba před měsícem se v případě mých narozenin žádný šráky nedělaly, tentokrát se odhlasovalo, že ty Méďovo oslavíme alespoň večeří v nějaké restauraci.
Při hlasování byl jeden pro a jeden proti.
Medvěd si ale kdysi vynutil dodatek k hlasovacímu řádu: V případě rovnosti hlasů vyhrává ten, kdo dosáhne v předsíni na žárovku.
A jelo se.

Nejprve koupit oslavenci nové sandále, pak nové triko, a nakonec stojánek na telefon s ručičkama a nožičkama. Strašně ho chtěl.
Chápejte, to nebyly dárky, ale nezbytné důležitosti.
Dárkem můžeme podle Médi nazvat jen něco v zážitkové rovině.
Třeba se někde parádně nabaštit.
Asi tak.

Vyjeli jsme na Komárku.
Máme to tam rádi a taky se k tomu kopci nad Krupkou vážou některý naše vzpomínky.
Jaký, do toho vám nic není.
Co by vás ale mělo zajímat, nikdy, a to si desetkrát podtrhněte, nikdy si neplánujte v restauraci Komáří vížka oběd, večeři nebo třeba jen pitomou zmrzlinu.
Zejména, když si chcete udělat pěkný den.
Protože si ten den parádně poserete a navíc přijdete o poslední zbytky důvěry v cech číšnický a kuchařský.
Okoukli jsme jen tak halabala podbízivá panoramata, spolkli hořkou pachuť neúcty zaměstnanců restaurace a zamířili do Teplic.

Nebudu vás unavovat.
Najít restauraci s terasou, teplou kuchyní, vlídnou obsluhou a cenou za kafe nižší než vstupné do striptýzového baru, je trochu mimo realitu a taky to unavuje.
Skončili jsme nakonec tam, kde Méďa dupl na brzdu, protože jsem mu udělala scénu a najedli se v restauraci, co tam zrovna stála.
Snědli jsme přesolený kuřecí řízek, Méďův vytoužený obří burgr ohodnocený slovy: "Niemalsmehr" (Nikdy více), vypili jsme pivo a domácí limču, svěsili uši a jeli domů.

Po cestě jsme si koupili lahváče, dětský chipsy, mandle nesolené i solené a dobrý víno. Doma jsme to všechno vypili a snědli. Takže jsme nakonec k spánku ulehali docela šťastní, sytí a spokojení.

Happy Birthday, živote!

Mohlo by vás zajímat...

Dlouho jsem se neozvala. Byli jsme s manželem (konečně) na dovolené. Už léta razíme zásadu, že se po dobu týdne, který spolu trávíme, nebudeme vzájemně okrádat o toho druhého.

Když chceme porozumět světu našich dětí, musíme je nejenom milovat, ale také v sobě občas probudit toho prcka, zašitého někde uvnitř. (I když jsme ho možná po posledním výletu za zrcadlo odepsali, aby nám lépe pasovala uniforma dospělosti.)

Zápisník Bullet Journal je naším soukromým světem, kde povolujeme uzdu fantazii a cítíme se v něm dobře. Je to úžasný prostor k terapii, která přispívá k uvědomění si sebe sama, vlastní podstaty, každodenních malých vítězství i proher, našeho úspěšného posunu vpřed i případné stagnace.

Metoda Bullet Journal je skvělou cestou k sobě samým, k posílení vlastního já, k transformaci chaosu v řád a také určitou zárukou, že kvůli haldě úkolů nezapomeneme na něco podstatného. Protože zapomenout na něco podstatného, může být docela velký průšvih.

Paní na nádraží v Dubí spráskla ruce, když jsem jí řekla, že jsme na výletě. Tomulka sice koukal skrz clonu deště zpočátku trochu vyjeveně, ale ani jednou si nepostěžoval.