Medvěd měl narozeniny

18.06.2020

Medvěd měl narozeniny.
Ačkoli zhruba před měsícem se v případě mých narozenin žádný šráky nedělaly, tentokrát se odhlasovalo, že ty Méďovo oslavíme alespoň večeří v nějaké restauraci.
Při hlasování byl jeden pro a jeden proti.
Medvěd si ale kdysi vynutil dodatek k hlasovacímu řádu: V případě rovnosti hlasů vyhrává ten, kdo dosáhne v předsíni na žárovku.
A jelo se.

Nejprve koupit oslavenci nové sandále, pak nové triko, a nakonec stojánek na telefon s ručičkama a nožičkama. Strašně ho chtěl.
Chápejte, to nebyly dárky, ale nezbytné důležitosti.
Dárkem můžeme podle Médi nazvat jen něco v zážitkové rovině.
Třeba se někde parádně nabaštit.
Asi tak.

Vyjeli jsme na Komárku.
Máme to tam rádi a taky se k tomu kopci nad Krupkou vážou některý naše vzpomínky.
Jaký, do toho vám nic není.
Co by vás ale mělo zajímat, nikdy, a to si desetkrát podtrhněte, nikdy si neplánujte v restauraci Komáří vížka oběd, večeři nebo třeba jen pitomou zmrzlinu.
Zejména, když si chcete udělat pěkný den.
Protože si ten den parádně poserete a navíc přijdete o poslední zbytky důvěry v cech číšnický a kuchařský.
Okoukli jsme jen tak halabala podbízivá panoramata, spolkli hořkou pachuť neúcty zaměstnanců restaurace a zamířili do Teplic.

Nebudu vás unavovat.
Najít restauraci s terasou, teplou kuchyní, vlídnou obsluhou a cenou za kafe nižší než vstupné do striptýzového baru, je trochu mimo realitu a taky to unavuje.
Skončili jsme nakonec tam, kde Méďa dupl na brzdu, protože jsem mu udělala scénu a najedli se v restauraci, co tam zrovna stála.
Snědli jsme přesolený kuřecí řízek, Méďův vytoužený obří burgr ohodnocený slovy: "Niemalsmehr" (Nikdy více), vypili jsme pivo a domácí limču, svěsili uši a jeli domů.

Po cestě jsme si koupili lahváče, dětský chipsy, mandle nesolené i solené a dobrý víno. Doma jsme to všechno vypili a snědli. Takže jsme nakonec k spánku ulehali docela šťastní, sytí a spokojení.

Happy Birthday, živote!

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.