Vrátíme se do světa, který známe?

15.05.2020

Domluvili jsme si s několika známými posezení na zahrádce u jedné teplické restaurace. Že dáme konečně točené pivo, budeme vést ty řeči, co se u piva vedou, smát se každé blbině a bude nám spolu zase fajn. Jako bývalo pokaždé, když za hlavami pod deštníky s reklamou na pivo zapadalo slunce a v půllitrech klesala pěna.

Dnes jsem volala poslednímu kumpánovi, abychom byli komplet. A zjistila, jak události posledních měsíců některé z nás zasáhly. Jak daleko od skutečnosti může být tvrzení, že se svět, až to všechno skončí, vrátí do starých kolejí. Po tomhle telefonátu vím, že to vůbec jednoduchý nebude. A že návrat, pokud nějaký nastane, dá mnohým zabrat daleko víc, než celá ta mela kolem covidu-19, kolem roušek, dezinfekcí a dobře placeného bodyguarda Strachu.

Je důležité, abyste věděli, že jde o kámoše, který rozhodně nepatří k ovcím ani mamánkům. S návrhem, že se sejdeme v neděli na terase ve starém složení, mě ale poslal k šípku. "Podle mě je to všechno moc brzy. Nechci nic uspěchat, když vidím, co se děje. Lidi jsou jak utržený a už jsem viděl chodit některé i bez roušek. Tohle nedopadne dobře. Nebudeme to s ženou riskovat. Raději ještě zůstaneme doma. Něco si ugrilujeme na zahradě, ale mezi lidi zatím nechceme."

Jasně. Má právo na svůj názor, na svůj postoj, i na svůj nedělní program. Jenomže ho znám léta a proto vím, že je tu něco hodně špatně. Sevřel se mi žaludek z představy, jak hluboko tahle infekce pronikla. A taky mám neodbytný pocit, že odněkud slyším, jak si někdo mne ruce a jak se bodyguardovi, který odvedl dobrou práci, sype tučná odměna...