Návštěva u našich

02.11.2018

Na dušičky chodím za našima. Zapálím svíčky, uklidím náhrobek od listí, plevele a potom jim vyprávím o všem, co se za ten rok odehrálo, změnilo, přihodilo.
Mamka moc neposlouchá. Má jako vždycky poznámky k mému oblečení. Ptá se, kde mám čepici, že už nejsem nejmladší a něco bych si taky měla udělat s těma vlasama. Je to pro ostudu.
Táta jí okřikne, aby mě nechala domluvit. Tajně pak na mě mrkne a řekne: To víš, ten náš generál. A demonstrativně zvedne oči někam k nebi.

Je to pořád stejné. Celé ty roky. Pokaždé intenzivně vnímám tátovu kolínskou, jakoby stál vedle mě. Cítím kouř z jeho zorek, jak říkala maminka cigaretám. Vůni máminých vlasů, jakoby se právě ke mně sehnula. Horkou meltu, do které si máčela chleba a taky slyším, jak si potichu zpívá. Mám je hluboko pod kůží, zarostlé do srdce, do každého póru své zdivočelé duše.
Když se loučím, uvnitř mě pokaždé něco sevře. Otočím se a slyším tátu, jak říká: A ne, abys tu fňukala, Nono. Už seš přece velká holka!