Děvče složitý a svatební čundr

14.03.2019

Nebyla jsem děvče jednoduchý. To teda fakt nebyla.

Ještě v sedmnácti jsem klackovatěla na Písečáku s klukama z ulice a máma tiše štkala do polštářů, kdy konečně dospěju. Kámošky si už musely dávat na všechno pozor a mně bylo trapný zeptat se, na co jako, abych nebyla za blbce. Za toho jsem byla stejně. Se svými odrbanými džínami, vytahaným trikem a rozčepýřenými vlasy jsem vedle nich vypadala jako bavlnou přežraný mol uprostřed právě se líhnoucích baboček.

Nezapomenu, jak mě máti pod nějakou záminkou odvlekla na návštěvu k tetě. Sestřenice Zdena seděla v otřesně čistých šatech v křesle. Žádný vyvracení bočnice nebo stoj na hlavě. Ve svých osmnácti letech štrikovala svetr!!! 

Ukazovákem disciplinovaně posouvala brýle na nose a opovržlivě po mně házela okem. Teta se pýřila pýchou a práskla na dceru, že si sama ušila celou výbavu a večer jde s chlapcem do kina. (Toho obrýlenýho debila s pukama na kalhotách bych chtěla vidět - prolítlo mi hlavou.) Připadala jsem si jak v čekárně márnice. Tak jsem bezděčně na tu krávu zdvihla prostředník. Máti moje gesto neuniklo. Odtáhla mě zpátky domů a týden se mnou nepromluvila. 

Zkrátka.

Když jsem se KONEČNĚ vdala, troufám si tvrdit, že se máti velmi ulevilo. Přestože nemohla dlouho strávit toho hašišáka, kterého jsem si vybrala. Ale ustála to. Zejména po tom, co se mnou vyhrála poměrně nelítostný boj, zda na svatbu půjdu jako pablb v bílých šatech. Ano. Vdávala jsem se jako pablb v bílých šatech. 

Když se po svatbě vody uklidnily, informovala jsem rodiče, že jedeme na svatební čundr. Otec si nervózně zapálil, přestože mu na popelníku dýmala nedokouřená cigareta. Máti informaci přijala s obdivuhodným klidem, bez připomínek. Spolkla hrst diazepamů, mávla rukou a prohodila, že snad ani nemusíme posílat žádné pohlednice ze svatební cesty.

Z čundru jsme přesto několik pohlednic poslali. A mě mrzí, že nám z doby bez mobilů nezůstaly žádné extra fotografie. Ostatně z našeho manželství zbylo taky jen to, co byste narvali pod nehet. Přesto ten čundr byla nejpodivnější a nejkrásnější svatební cesta, jakou si jen dokážete představit.

Tak alespoň to málo, co z ní zůstalo...

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.