Děvče složitý a svatební čundr

14.03.2019

Nebyla jsem děvče jednoduchý. To teda fakt nebyla.

Ještě v sedmnácti jsem klackovatěla na Písečáku s klukama z ulice a máma tiše štkala do polštářů, kdy konečně dospěju. Kámošky si už musely dávat na všechno pozor a mně bylo trapný zeptat se, na co jako, abych nebyla za blbce. Za toho jsem byla stejně. Se svými odrbanými džínami, vytahaným trikem a rozčepýřenými vlasy jsem vedle nich vypadala jako bavlnou přežraný mol uprostřed právě se líhnoucích baboček.

Nezapomenu, jak mě máti pod nějakou záminkou odvlekla na návštěvu k tetě. Sestřenice Zdena seděla v otřesně čistých šatech v křesle. Žádný vyvracení bočnice nebo stoj na hlavě. Ve svých osmnácti letech štrikovala svetr!!! 

Ukazovákem disciplinovaně posouvala brýle na nose a opovržlivě po mně házela okem. Teta se pýřila pýchou a práskla na dceru, že si sama ušila celou výbavu a večer jde s chlapcem do kina. (Toho obrýlenýho debila s pukama na kalhotách bych chtěla vidět - prolítlo mi hlavou.) Připadala jsem si jak v čekárně márnice. Tak jsem bezděčně na tu krávu zdvihla prostředník. Máti moje gesto neuniklo. Odtáhla mě zpátky domů a týden se mnou nepromluvila. 

Zkrátka.

Když jsem se KONEČNĚ vdala, troufám si tvrdit, že se máti velmi ulevilo. Přestože nemohla dlouho strávit toho hašišáka, kterého jsem si vybrala. Ale ustála to. Zejména po tom, co se mnou vyhrála poměrně nelítostný boj, zda na svatbu půjdu jako pablb v bílých šatech. Ano. Vdávala jsem se jako pablb v bílých šatech. 

Když se po svatbě vody uklidnily, informovala jsem rodiče, že jedeme na svatební čundr. Otec si nervózně zapálil, přestože mu na popelníku dýmala nedokouřená cigareta. Máti informaci přijala s obdivuhodným klidem, bez připomínek. Spolkla hrst diazepamů, mávla rukou a prohodila, že snad ani nemusíme posílat žádné pohlednice ze svatební cesty.

Z čundru jsme přesto několik pohlednic poslali. A mě mrzí, že nám z doby bez mobilů nezůstaly žádné extra fotografie. Ostatně z našeho manželství zbylo taky jen to, co byste narvali pod nehet. Přesto ten čundr byla nejpodivnější a nejkrásnější svatební cesta, jakou si jen dokážete představit.

Tak alespoň to málo, co z ní zůstalo...

Mohlo by vás zajímat...

Dlouho jsem se neozvala. Byli jsme s manželem (konečně) na dovolené. Už léta razíme zásadu, že se po dobu týdne, který spolu trávíme, nebudeme vzájemně okrádat o toho druhého.

Když chceme porozumět světu našich dětí, musíme je nejenom milovat, ale také v sobě občas probudit toho prcka, zašitého někde uvnitř. (I když jsme ho možná po posledním výletu za zrcadlo odepsali, aby nám lépe pasovala uniforma dospělosti.)

Zápisník Bullet Journal je naším soukromým světem, kde povolujeme uzdu fantazii a cítíme se v něm dobře. Je to úžasný prostor k terapii, která přispívá k uvědomění si sebe sama, vlastní podstaty, každodenních malých vítězství i proher, našeho úspěšného posunu vpřed i případné stagnace.

Metoda Bullet Journal je skvělou cestou k sobě samým, k posílení vlastního já, k transformaci chaosu v řád a také určitou zárukou, že kvůli haldě úkolů nezapomeneme na něco podstatného. Protože zapomenout na něco podstatného, může být docela velký průšvih.

Paní na nádraží v Dubí spráskla ruce, když jsem jí řekla, že jsme na výletě. Tomulka sice koukal skrz clonu deště zpočátku trochu vyjeveně, ale ani jednou si nepostěžoval.