Nějak nám vyrostl

16.07.2021

Dneska byl u veterináře pro včeličku.

Pan doktor ho pochválil, pomazlil se s ním a řekl, že je v pořádku. A taky, že je kouzelný a jak živé stříbro. Tak se mu Hugo za odměnu vyčůral na ten divný plechový stůl. Pan doktor mávl rukou a prohodil, že to je radostí a že máme skvělé vítací štěně. 

Když jsme odcházeli, olízané tváře doktora i asistenta se leskly ve slunci. Mně bylo trochu pajnlich a Hugovi se nadýmala hruď. Jo, krapet nám u pana doktora zpychl. Tolik pozornosti a chvály by porazilo i bernardýna.

Tak, Hugo. Zklidníme hormón. A přestaň na mě koukat takhle svrchu! 

Nejnovější články na mém blogu

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.