Někdy si nevidím na špičku nosu

01.10.2018

Nedávno jsem hrála s Honzuldou fotbal. Pak jsme si dali pauzu a já mu vyprávěla, jaká jsem bývala fotbalistka. Sebevědomí se posadilo na horní šprucli žebříku a s napětím poslouchalo. Vyprávěla jsem, že jsem mezi kluky z ulice byla nejlepší v kličkování a dávala nejvíc gólů. Jak mě málokdo obral o míč a nikdy, vážně nikdy mě nepostavili potupně do brány.

Sebevědomí si odkašlalo a povídá: A o té noze, zlomené nadvakrát, když jsi machrovala a chtěla zastavit balón jako Maradona, o té mu neřekneš? 

Ne, o té noze jsem pomlčela. 

Z výchovných důvodů. 😉 

Mohlo by vás zajímat...

Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.

Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.

Zář 18

No 2

Bílému někdy trvá věky,

Včera jsem musela šmírovat online zastupko, tak byla k večeři rychlovka. Chleba a to, co najdeš v lednici. Namazaný krajíc s paštikou jsem dozdobila plátkem sýra a rajčátky. Chleba jsem přeložila, aby se paštika neválela halabala na povrchu, neb by při psaní hrozil její přenos do ofiny, na triko nebo na klávesnici. Znám se.
Už dlouho jsem přeložený...

Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.