Někdy si nevidím na špičku nosu

01.10.2018

Nedávno jsem hrála s Honzuldou fotbal. Pak jsme si dali pauzu a já mu vyprávěla, jaká jsem bývala fotbalistka. Sebevědomí se posadilo na horní šprucli žebříku a s napětím poslouchalo. Vyprávěla jsem, že jsem mezi kluky z ulice byla nejlepší v kličkování a dávala nejvíc gólů. Jak mě málokdo obral o míč a nikdy, vážně nikdy mě nepostavili potupně do brány.

Sebevědomí si odkašlalo a povídá: A o té noze, zlomené nadvakrát, když jsi machrovala a chtěla zastavit balón jako Maradona, o té mu neřekneš? 

Ne, o té noze jsem pomlčela. 

Z výchovných důvodů. 😉 

Mohlo by vás zajímat...

Dlouho jsem se neozvala. Byli jsme s manželem (konečně) na dovolené. Už léta razíme zásadu, že se po dobu týdne, který spolu trávíme, nebudeme vzájemně okrádat o toho druhého.

Když chceme porozumět světu našich dětí, musíme je nejenom milovat, ale také v sobě občas probudit toho prcka, zašitého někde uvnitř. (I když jsme ho možná po posledním výletu za zrcadlo odepsali, aby nám lépe pasovala uniforma dospělosti.)

Zápisník Bullet Journal je naším soukromým světem, kde povolujeme uzdu fantazii a cítíme se v něm dobře. Je to úžasný prostor k terapii, která přispívá k uvědomění si sebe sama, vlastní podstaty, každodenních malých vítězství i proher, našeho úspěšného posunu vpřed i případné stagnace.

Metoda Bullet Journal je skvělou cestou k sobě samým, k posílení vlastního já, k transformaci chaosu v řád a také určitou zárukou, že kvůli haldě úkolů nezapomeneme na něco podstatného. Protože zapomenout na něco podstatného, může být docela velký průšvih.

Paní na nádraží v Dubí spráskla ruce, když jsem jí řekla, že jsme na výletě. Tomulka sice koukal skrz clonu deště zpočátku trochu vyjeveně, ale ani jednou si nepostěžoval.