Jak nespokojené meluzíny

30.10.2018

Někdy si málo věříme. Navenek přesvědčujeme okolí o sebejistotě, ale v naší ulitě je zalezlý zranitelný šnek.

Nízké sebevědomí přitom může spustit řadu psychických problémů nebo vyvolat nedorozumění ve vztazích. A většinou zbytečně. Každá, bez výjimky, má něco, co ty druhé nemají. Umí něco, co druhé neumí. Získala zkušenosti, o kterých se ostatním může jen zdát. Dokáže něco tak skvělého, že ty druhé jen závistí skřípou zuby. Jednoduše, každá je jedinečná a neopakovatelná.

Svět je o barvách. Ne o černobílém filmu, kde proti sobě stojí zlo, dobro, nebo krása a ošklivost  jako patent na slušný trhák. Život je nádherná, pestrá a taky dost krátká jízda, kterou byste si neměly kazit pozorováním svých chyb pod drobnohledem. Poznejte svoji skutečnou hodnotu. Odpusťte si nedostatky, pokud s nimi stejně nic nezmůžete, a vemte to tak, že i ony z vás dělají originál.

Hlavně přestaňte brát kritiky druhých jako kapačku, bez které byste nepřežily. Dokonalost totiž dokáže být děsná nuda! Nasaďte úsměv, protože ten sluší každé ženské. Usmívejte se, třeba se rozřehtejte na celé kolo. (Možná ani netušíte, jak sexy umí smích být!) Pěstujte kolem sebe celé lány pozitivní energie, ať nedusíte své blízké zbytečným napětím. Věřte mi, že vás za to budou milovat. 

A jako rozcvičku si každé ráno stoupněte před zrcadlo. Zhluboka se nadechněte a řekněte pěkně nahlas: Čau, kočko! Dnes vypadáš skvěle! Tuším, že to zase natřeš těm ukňouraným osmnáctkám, co vědí o lásce, strachu a radosti ze života velký kulový!  

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.