No pasaran!

04.10.2019

K obědu jsem si dělala plněný bramborový knedlíky od včerejška. Medvěd je v práci, tak jsem je nakrájela a osmahla na pánvi. Miluju to. Přišel nejstarší synátor a prý: Matko, proč si je normálně neohřeješ? Zeptal se s výrazem, jako bych v tý pánvi smažila přežraný moučný červy smíchaný s pochcípanejma kobylkama. 

Protože mi to takhle chutná, odpověděla jsem vzdorovitě. A ten kdesevzaltusevzal plod, který si hraje na největšího kuchaře pod sluncem, protože mu kdysi celá hospoda pochválila svíčkovou, mi řekne: Slib mi, matko, že v tomhle nikdy nebudu po tobě...

Tak mě nakrknul, že jsem si před ním neodvážila vzít to nejlepší, na co se po osmažených plněných knedlících těším. Tedy to, co se přichytí na pánev. Přestože ve mně všechno řvalo, bože, co to děláš!!!!!!, nalila jsem na tu laskominu vodu, aby se odmočila. Je mi totiž jasný, že kdybych to neudělala, tak mě na to expert na svíčkovou upozorní. To už bych se fakt nemusela udržet. A jak byste asi žili s tím, že jste vyrazili dveře s vlastním dítětem...?

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.