O nedopsané závěti

30.12.2019

Jasně, taky mám vyfocený to dnešní nebe.... 
Kromě toho jsem ale měla velký štěstí. 

Uvízli jsme totiž s Méďou na zledovatělé silnici mezi Milešovem a Štěpánovem, uprostřed lesa. Vlci, mráz, tlupy neurvalých loupežníků, vždyť víte... Volala jsem policii. Příslušník mě nejdřív uklidnil, protože se asi kvůli mně neslyšel a řekl, abych volala asistenční službu. Se zbláznil. Do Dojčlandu, jo??
Otevřela jsem blok a začala hledat tužku.
- Na co teď potřebuješ tužku?
- Napíšu závěť.
- Přestaň blbnout. Vylezu a mrknu se po kamenech.

Sotva dal nohu z brzdy a vystoupil, auto začalo odvážně klouzat z kopce.
Naskočil dovnitř jako Stallone a vypadal u toho děsně sexy.
- Tos na tu brzdu nemohla šlápnout?
- Jak asi, když jsem si nalévala kávu z termosky?
Zabručel, že se ze mě jednou zblázní. (To ale říká pořád a přitom je rád, že mě má.)

Chvíli jsme seděli a přemýšleli, jaké by to bylo vzdát se. Pak jsme zase vzpomněli na ty, co nás z nějakých nevysvětlitelných důvodů mají pořád rádi. Usnesli jsme se proto, že nějak dokloužeme k silnici, kde ledovka není.

Nakonec se nám podařilo vrátit auto na normální silnici, o kterou se starají normální lidé. Dopadli jsme tedy vcelku bez úhony, když nebudu počítat tu psychickou. Nezmrzli jsme v zajetí divočiny, já nedopsala závěť a byli jsme trochu pobryndaní kávou. Jinak je zase všechno tak, jak má být. 😏

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.