O nedopsané závěti

30.12.2019

Jasně, taky mám vyfocený to dnešní nebe.... 
Kromě toho jsem ale měla velký štěstí. Uvízli jsme totiž s Méďou na zledovatělé silnici mezi Milešovem a Štěpánovem, uprostřed lesa. Vlci, mráz, tlupy neurvalých loupežníků, vždyť víte... Volala jsem policii. Příslušník mě nejdřív uklidnil, protože se asi neslyšel a řekl, abych volala asistenční službu. Se zbláznil. Do Dojčlandu, jo??
Otevřela jsem blok a začala hledat tužku.
- Na co potřebuješ tužku?
- Napíšu závěť.
- Přestaň blbnout. Vylezu a mrknu se po kamenech.

Sotva dal nohu z brzdy a vystoupil, auto začalo směle klouzat z kopce.
Naskočil dovnitř jako Stallone a vypadal u toho děsně sexy.
- Tos na tu brzdu nemohla šlápnout?
- Jak asi, když jsem si nalévala kávu z termosky?
Zabručel, že se ze mě jednou zblázní. (To ale říká pořád a přitom je rád, že mě má.)

Chvíli jsme seděli a přemýšleli, jaké by to bylo vzdát se. Pak jsme zase vzpomněli na ty, co nás z nějakých nevysvětlitelných důvodů mají pořád rádi. Usnesli jsme se, že to nějak dokloužeme k silnici, kde ledovka není.

Nakonec díky mé psychické podpoře, letitým zkušenostem, odborným radám a taky díky Méďovu fyzickému úsilí se nám podařilo vrátit se na normální silnici, o kterou se starají normální lidé. Nezmrzli jsme tudíž v zajetí divočiny, já nedopsala závěť a byli jsme trochu pobryndaní kávou. Přesto jsme dojeli domů živí a zdraví. 😏