Není umění jako umění. Věčně se kolem toho motám. Za léta psaní recenzí a reflexí k výstavám vím, že k umělecké tvorbě člověk potřebuje kromě talentu především trpělivost. Nejenom tu k posunu kvalit výtvarné techniky, ale i zcela běžnou, lidskou trpělivost.

V tom je můj kamenolom úrazu.

Proto stále nejsem a ani nikdy nebudu slavná jako Vincent van Gogh.

Jednou z mých mega nega vlastností je totiž zbrklost. Neuvěřitelná...

Pátrala jsem v archivech, po kterém z předků jsem něco tak děsivého mohla zdědit, abych věděla, komu spílat. Nedopátrala jsem se. A zatímco jiní přistupují k tvorbě rozvážně, praktikují s trpělivostí to, co měli v záměru praktikovat, na mé straně se děje asi toto: Bum! Zkrat! Prásk! Buď hned, nebo letíš do koše!

Jsou tu Velikonoce. Rok, co rok se v období jarních svátků obklopuju časopisy s obrázky velikonočních kraslic. Hledám na netu fotografie, abych do svého splašeného podvědomí nahrnula správnou motivaci. Upřímně žasnu a obdivuji práci žen, které takovou nádheru dokážou vytvořit. Nakoupím vejce a barvy. Jeden rok jsem dokonce pořídila i nějakou podivnou věc na vyškrabování ornamentů do skořápky. (Dnes slouží v koupelně na vytahování fujtajblů z odpadu umyvadla.)

Všechno si dopředu připravím... 

A zjistím, že mám čas.

Týden před Velikonočním pondělím mám pořád ještě čas.

Na Zelený čtvrtek už sebou sice trochu šiju, ale řeknu si, ještě je čas.

Zbrklouna v sobě živím představou, že sednu, racpac a bude hotovo.

V sobotu a v neděli vařím, peču, šúruju a plkám s návštěvami.

V neděli večer zjistím, že už nemám čas.

Úžasné kraslice, které jsem se rozhodla rozdávat s pyšným uzarděním v tváři, proto v nahradí vejce narychlo vykoupaná v barvách OVO. A někdy ani to ne. Jeden rok jsem dokonce nabízela vejce nebarevná. Taková, jak je prdel slepičí stvořila. A to i přesto, že jsem postupovala jako vždycky. Časopisy, internet, kochání se obrázky, vzdychání nad krásou kraslic a plánování. Jen jsem zapomněla koupit ty barvy. 

Koledníci se tak dočkali kraslic, za které by se nemusel stydět můj žák David Ž., kterého jsem kdysi učila a který měl problém úplně se vším. I s tím, jak namalovat jednoduchou čáru. Přesto se výsledek mého pětiminutového záchvatu tvořivosti (viz. snímek), líbil mým synům. A to převelice. Na adresu mnou alternativně pojatých kraslic nešetřili zvednutými palci a slovy obdivu.

(Já vím, já vím, jsou celí já.)

A tehdy, kromě nezměrné pýchy, mi došla jedna věc.

Alternativní umění vlastně skutečným uměním být vůbec nemusí. Občas jde jen o takový malý přešlap, o roztomilou znouzecnost, kterou lidi jako umění přijmou. Svět stojí dál a pro jedno přimhouření očí se nezboří. Možná se dokonce i trochu zatetelí radostí. Ono mu i s podobnými, ne zcela košer kousky, bývá totiž hned nějak veseleji.

Takže nikdy není důvod zavrhovat dílo ani sebe, když něco zbabráme.

Přeji vám i sobě radostné tvoření.