Když maso kňučí bolestí

11.03.2020

Méďa má velice rád ostrá jídla. Tím nemyslím jídla jako katův šleh nebo pikantní kuřecí prsa někde v restauraci, která při troše dobré vůle můžete podat i odrostlejšímu batoleti.

To, co Méďa miluje, by mu nikde neuvařili, protože by si vyvraždili hosty.
To, co Méďa miluje, by nepozřel ani Mexikánec odkojený Dragon Breath, s prostříleným jazykem a oplechovaným hrdlem.

Dnes jsem vařila oběd a jako pokaždé tam z lásky k Medvědovi přidala i symbolickou špetku chilli. Dávám přiměřeně. Méďa si stejně každé jídlo ještě dokoření ze své sklenky, označené lebkou se zkříženými hnáty, kde je směs nejpálivějších chilli papriček pod sluncem.

Dnes mi při odměřování neškodmého kuchyňského chilli ale ujela ruka. První sousto se ještě dalo. A zatímco jsem vydýchávala pořezaný krk, Méďa nabral polévkovou lžící ze sklenky a hojně posypal svoji porci. Vsadila bych se, že slyším maso na jeho talíři kňučet bolestí.

Neměla jsem ale čas o tom přemýšlet, protože mi po dalším soustu vypadly oči do omáčky. Popadla jsem roli papírových utěrek, odmotala dva kilometry, abych zastavila vodopád slz a vysmrkala se.

Další sousto způsobilo, že mě polil studený pot a já na několik vteřin zcepeněla. Ztratila jsem dech i tep. Medvěd se trochu vyděsil. Byla jsem drápy zaseklá do dřevěné desky stolu, kulila na něj oči, hubu dokořán a nemohla se nadechnout.

Přinesl mi kousek chleba. Po jeho sežvýkání jsem z posledních sil odvrávorala na gauč, abych si počkala na světlo na konci tunelu...

Méďa zatím obřadně odšrouboval uzávěr sklenky se zkříženými hnáty a bohatě posypal moji porci. Ještě se pro formu zeptal, jestli to už vážně nebudu jíst. A pak jsem jen zaslechla, jak maso na mém talíři zakňučelo bolestí.