Když maso kňučí bolestí

11.03.2020

Méďa má velice rád ostrá jídla. Tím nemyslím katův šleh nebo pikantní kuřecí prsa někde v restauraci, která při troše dobré vůle můžete podat i odrostlejšímu batoleti.

To, co Méďa miluje, by mu nikde neuvařili, protože by si vyvraždili hosty.
To, co Méďa miluje, by nepozřel ani Mexikánec odkojený Dragon Breath, s prostříleným jazykem a oplechovaným hrdlem.

Dnes jsem vařila oběd a jako pokaždé tam z lásky k Medvědovi přidala i symbolickou špetku chilli. Dávám přiměřeně. Méďa si stejně každé jídlo ještě dokoření ze své sklenky, označené lebkou se zkříženými hnáty, kde je směs nejpálivějších chilli papriček pod sluncem.

Dnes mi při odměřování neškodného množství kuchyňského chilli ale ujela ruka. První sousto se ještě dalo. A zatímco jsem vydýchávala pořezaný krk, Méďa nabral polévkovou lžící ze sklenky s lebkou a hojně posypal svoji porci. Vsadila bych se, že jsem slyšela maso na jeho talíři zakňučet bolestí.

Neměla jsem ale čas o tom přemýšlet, protože po dalším soustu mi vypadly oči do omáčky. Popadla jsem roli papírových utěrek, odmotala dva kilometry, abych zastavila vodopád slz a vysmrkala se.

Další sousto způsobilo, že mě polil studený pot a já na několik vteřin zcepeněla. Ztratila jsem dech i tep. Medvěd se trochu vyděsil. Byla jsem drápy zaseklá do dřevěné desky stolu, kulila na něj oči, hubu dokořán a nemohla se nadechnout.

Přinesl mi kousek chleba. Po jeho sežvýkání jsem z posledních sil odvrávorala na gauč, abych si počkala na světlo na konci tunelu...

Méďa zatím obřadně odšrouboval uzávěr sklenky se zkříženými hnáty a bohatě posypal moji porci. Ještě se pro formu zeptal, jestli to už vážně nebudu jíst. A pak už jsem jen zaslechla slabé kňučení...

Mohlo by vás zajímat...

Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.

Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.

Zář 18

No 2

Bílému někdy trvá věky,

Včera jsem musela šmírovat online zastupko, tak byla k večeři rychlovka. Chleba a to, co najdeš v lednici. Namazaný krajíc s paštikou jsem dozdobila plátkem sýra a rajčátky. Chleba jsem přeložila, aby se paštika neválela halabala na povrchu, neb by při psaní hrozil její přenos do ofiny, na triko nebo na klávesnici. Znám se.
Už dlouho jsem přeložený...

Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.