Budík v hlavě

08.08.2021

Nikdy jsem nebyla velký spáč. Jsem od mala noční můra, co se plácá ve svém světě a v pramínku světla, zatímco normální lidé, jejichž vývoj se ubíral obvyklou cestou, dávno spí. O výhodě lenošení v posteli, když nikam nemusím, mě nepřesvědčila ani neděle, která bývala jediným volným dnem týdne. Což si ovšem mohou pamatovat jen podobné zkameněliny, jako já.

Někde v hlavě jsem měla už jako malý zlobivý fracek nastavenou šestou hodinu ranní. Takový budík, co funguje, aniž byste se přičinili a činí tak poctivě s nezlomnou pravidelností den co den, protože není způsob, jak ho umlátit. Leda, že bych si ustlala na koleji, což je poměrně nepohodlné řešení.

Spát jsem nikdy nešla dřív jak o půlnoci. Spíš kolem jedné. No, někdy to bylo ještě později. A když mě schválila horečka, i přes poučování matky, abych v chladných dnech nosila teplé prádlo, šálu a čepici, bylo pro mě utrpením zůstat v posteli. Zejména, když jsem měla oči opuchlé jak králík, který zrovna zaběhl maraton a nemohla si číst.

Kdyby mi někdo řekl, že stárnu, rozbiju mu hubu. Nepřipouštím si věk a nesnáším role babiček, které se odšroubují od života, pečou buchty a čtou časopisy pro ženy. Protože se už nehodí, aby dělaly kraviny. Jsem přesvědčená, že kraviny by se měly dělat do posledního dechu. Když se člověk zakonzervuje v nastaveném společenském vzorci, nasere život a ten mu to nezapomene. 

V každém případě se v průběhu času měníme. To jo. Dnes už bych asi na deseti svázaných švihadlech nelezla na skály na Písečáku, protože je mi jasný, že by mě ta švihadélka udržela jen s velkými obtížemi. Taky bych si nepostavila na rybníčku v bývalém bystřanském zahradnictví vor z prkének, protože už tehdy mělo to dílo co dělat, abych s hlavou vztyčenou a velkým klackem na odpichování v ruce nezamířila pod hladinu. Takže, ano, jsou kraviny, nad kterými dnes víc přemýšlím, než se do nich vrhnu. Pořád je ale dost těch, které hrrrravě zvládám.

Mimochodem, směšné jsou i hlášky typu, že s věkem zmoudříme a někam se posouváme. Mně občas přijde, že sebou třískám o mantinely na jednom malém kluzišti, který je vším, co mi dal život do vínku a odstředivou silou se vracím pořád zpátky. Stále curyk do modrého středu, kde to znám, kde vždycinky vyštrachám sama sebe, kde se cítím ve své kůži. 

No nic. Jde o ten budík v hlavě. Takže ano, i u mě došlo v průběhu času k posunu a budík sám sebe nastavil na sedmou. Co ale neupravil, jsou pozdní odchody na kutě. To plácání se v proužků světla do jedné, do dvou, což v tuto chvíli není tak podstatné. Situace se má dnes tak, že když mě cokoli vzbudí před sedmou, trhám to na kusy a proklínám do desátého kolene. Jenomže ony i situace doznávají změn. Takže jsem byla okolnostmi donucená nastavit si budík, tentokrát skutečný, z plechu a koleček, na šestou. A zatěžkávací zkouškou byla právě dnešní neděle.

Lidi, na rovinu. Skutečně existuje někdo, kdo se nechá budit tím plechový monstrem? Opravdu někomu budík přežil víc než den? Mně ne. Padl v rámci své první služby. Je rozmlácený na cimpr campr a není na něj hezký pohled. Může si za to sám. Domluvili jsme se, že mě vzbudí, to jo. Ale ne, že mě z hlubokého ponoru ve spánku budou budit dvě rzí prolezlé, polorozpadlé lokomotivy, které se rozhodly šukat na vrakovišti! 

Kašlete na budíky, na všechny musy a vzorce chování. Venku je vždycky fajn, tak si užijte den.  

Nejnovější články na mém blogu

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.