Budík v hlavě

08.08.2021

Nikdy jsem nebyla velký spáč. Jsem od mala noční můra, co se plácá ve svém světě a v pramínku světla, zatímco normální lidé, jejichž vývoj se ubíral obvyklou cestou, dávno spí. O výhodě lenošení v posteli, když nikam nemusím, mě nepřesvědčila ani neděle, která bývala jediným volným dnem týdne. Což si ovšem mohou pamatovat jen podobné zkameněliny, jako já.

Někde v hlavě jsem měla už jako malý zlobivý fracek nastavenou šestou hodinu ranní. Takový budík, co funguje, aniž byste se přičinili a činí tak poctivě s nezlomnou pravidelností den co den, protože není způsob, jak ho umlátit. Leda, že bych si ustlala na koleji, což je poměrně nepohodlné řešení.

Spát jsem nikdy nešla dřív jak o půlnoci. Spíš kolem jedné. No, někdy to bylo ještě později. A když mě schválila horečka, i přes poučování matky, abych v chladných dnech nosila teplé prádlo, šálu a čepici, bylo pro mě utrpením zůstat v posteli. Zejména, když jsem měla oči opuchlé jak králík, který zrovna zaběhl maraton a nemohla si číst.

Kdyby mi někdo řekl, že stárnu, rozbiju mu hubu. Nepřipouštím si věk a nesnáším role babiček, které se odšroubují od života, pečou buchty a čtou časopisy pro ženy. Protože se už nehodí, aby dělaly kraviny. Jsem přesvědčená, že kraviny by se měly dělat do posledního dechu. Když se člověk zakonzervuje v nastaveném společenském vzorci, nasere život a ten mu to nezapomene. 

V každém případě se v průběhu času měníme. To jo. Dnes už bych asi na deseti svázaných švihadlech nelezla na skály na Písečáku, protože je mi jasný, že by mě ta švihadélka udržela jen s velkými obtížemi. Taky bych si nepostavila na rybníčku v bývalém bystřanském zahradnictví vor z prkének, protože už tehdy mělo to dílo co dělat, abych s hlavou vztyčenou a velkým klackem na odpichování v ruce nezamířila pod hladinu. Takže, ano, jsou kraviny, nad kterými dnes víc přemýšlím, než se do nich vrhnu. Pořád je ale dost těch, které hrrrravě zvládám.

Mimochodem, směšné jsou i hlášky typu, že s věkem zmoudříme a někam se posouváme. Mně občas přijde, že sebou třískám o mantinely na jednom malém kluzišti, který je vším, co mi dal život do vínku a odstředivou silou se vracím pořád zpátky. Stále curyk do modrého středu, kde to znám, kde vždycinky vyštrachám sama sebe, kde se cítím ve své kůži. 

No nic. Jde o ten budík v hlavě. Takže ano, i u mě došlo v průběhu času k posunu a budík sám sebe nastavil na sedmou. Co ale neupravil, jsou pozdní odchody na kutě. To plácání se v proužků světla do jedné, do dvou, což v tuto chvíli není tak podstatné. Situace se má dnes tak, že když mě cokoli vzbudí před sedmou, trhám to na kusy a proklínám do desátého kolene. Jenomže ony i situace doznávají změn. Takže jsem byla okolnostmi donucená nastavit si budík, tentokrát skutečný, z plechu a koleček, na šestou. A zatěžkávací zkouškou byla právě dnešní neděle.

Lidi, na rovinu. Skutečně existuje někdo, kdo se nechá budit tím plechový monstrem? Opravdu někomu budík přežil víc než den? Mně ne. Padl v rámci své první služby. Je rozmlácený na cimpr campr a není na něj hezký pohled. Může si za to sám. Domluvili jsme se, že mě vzbudí, to jo. Ale ne, že mě z hlubokého ponoru ve spánku budou budit dvě rzí prolezlé, polorozpadlé lokomotivy, které se rozhodly šukat na vrakovišti! 

Kašlete na budíky, na všechny musy a vzorce chování. Venku je vždycky fajn, tak si užijte den.  

Nejnovější články na mém blogu

Některé rozhovory by se mohly táhnout hodiny. Většinou to bývají ty, na které se mi zpočátku vůbec nechce.

Rok 2022

02.01.2022

(Kliknutím na obrázek se článek otevře.)

Těsně před silvestrovskou půlnocí jsme s Méďou napsali na lístečky, co má starý rok odnést pryč. S čím má mazat od našeho prahu, jak nejdál to půjde. Každý lístek jsme obřadně zapálili, aby tu špatnost kouř rozmetal po vrcholcích Krušných hor. Aby každý její náznak rozcupoval o ostré hrany skal. Hořící lístky jsme vhodili vodě, aby je odnesla...

PF 2022

31.12.2021

Užijte si poslední den roku. V radosti, štěstí, veselí a ohleduplně. Nejsme na světě sami, že jo...