(Reflexe) Vladimír Páral: Dekameron 2000 aneb Láska v Praze

27.01.2021

Před několika dny jsem dočetla Dekameron 2000 aneb Láska v Praze od Vladimíra Párala. Pokud chcete být rozebraní do posledního šroubku své duše, a tohle jste ještě nečetli, měli byste.
Páral má obrovský dar empatie. Prostřednictvím svých ženských a mužských postav, které život nametá do různých postelí, do různých milostných vazeb, krátko i dlouhodobých, rentgenuje postelové rituály až na samou dřeň. V některém z nich se určitě najdete. A budete se ptát, jestli vás U TOHO Páral viděl a jestli vám u toho čuměl do hlavy, protože to není jinak možný...

Když čtete ten bezobalový striptýz vášní, nenávisti, nucenosti, vypočítavosti a naivity (kterou Páral neodpouští), ocitnete se poměrně nepřipravení v poslední povídce Spolu. Je o Jindrovi, ze kterého si manželka udělala slouhu a o Jindře, která má následky po obrně. Té zase matka i celé okolí dávají sežrat, jak je nemožná, ošklivá, pomalá, k ničemu a jak si neumí najít chlapa. Když si potom najde Jindra Jindru a vzplanou k sobě jako zapálené sirky, všichni mají k těm dvěma "mrzákům" jen výsměch, krutost maloměšťáctví a neomalenosti.

Přečtěte si konec téhle povídky, který jsem přiložila. Podaří se vám pro změnu dostat do hlavy Vladimíra Párala. A ten výlet stojí za to.

Mohlo by vás zajímat...

 

Psaní blogu může být skvělý přivýdělek i podnikání na plný plyn, pokud vás baví psát. Blogování si ale nepleťte s ventilováním svých pocitů, které ze sebe potřebujete setřást. Skuteční blogeři jsou profíci, co perfektně rozumí některému z oborů a mohou prostřednictvím blogu poskytovat hodnotné rady a informace. Například o vaření, o životosprávě, o...

Včera jsem se protáhla kolem Perly v Řetenicích. Nostalgie na krovkách, rozstřílená na cimpr campr. Na druhou i na tu první.

Kdybyste nevěděli, jak má vypadat dobrý copy text na sociálních sítích, pak nějak jako ten text dole. (Na chyby nekoukejte, ani nebrblejte, že to je zbytečně ukecaný.) Jde nejspíš o spontánní akci po krátkém protření víček. Podstatný je ten nápad. A ten je boží!

Chcete mě zabít???!!! Tohle na mě vyskočilo na Facebooku hned po ránu a je to teda silný kafe. Kdybych neměla nehty ohryzaný hrůzou, nejspíš bych je do něčeho nebo někoho zaťala. Vždyť to bolí už na první pohled...

Causerie. Můj oblíbený novinářský i literární žánr. Vlísal se mi do přízně, protože není časově náročný a jde střihnout od boku. Nemusím nad ním trávit hodiny. Ve výtvarném světě by causerie byla lehkou perokresbou, která vyjadřuje momentální pocit. Nic trvalého a nic zásadního. Žádný těžký olej hlubokého významu.

Některé sochy mě děsí. Jejich odraz zůstává viset někde na sítnici a v noci vystupují ze tmy. Když je člověk nejvíc zranitelný. Připomínají temné pohádky bez šťastných konců, které probouzely děti do tichých výkřiků a mámy pořezaly slzami.