Dnes na akci u Zahraďáku úžasné setkání s bývalým kolegou, legendou poctivé sportovní novinařiny a spisovatelem, Pavlem Biedermannem z Teplického deníku, původně Směru.
Vzpomínky na dobu, kdy etika novinářské práce měla ještě svoji váhu a my řemeslem žili bez ohledu na všechno ostatní. I když jsme oba zažili dobu, kdy se bušilo do psacích strojů a stránky se před tiskem nosily ke schválení na partaj, tak jsme novinařinu milovali bezhlavě a naplno a nějak víc upřímněji.
Novinářský řemeslo se vyvíjí. V posledních letech změny ale moc dobrého nepřinášejí a spíše připomínají transformaci novinařiny do podoby PR. Výjimky najdeme. Obecně je ale novinařina o tom, co si zaplatí politici, samospráva a hlavy úřadů.
Vydavatel raději otiskne tiskovou zprávu, kterou sesmolil pan starosta a která nestydatě opěvuje jeho zásluhy, zatímco vaši zprávu, pro kterou jste si odseděli dvě hodiny na zastupitelstvu, zamete pod koberec. Protože vaše zpráva ve prospěch pana starosty nevyznívá a mohla by ho urazit. A s takovou by se mohl taky nakrásně vykašlat na pravidelné měsíční všimné na účet nakladatele.
Nemá význam se v tom hnípat a řešit něco, co nezměním. Za tohle dnešní setkání jsem ale o to víc vděčná. Ten závan echt doby, echt řemesla a osobností, jako je Pavel, jsem moc potřebovala.
Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.
S Hugem na našich večerních, veskrze romantických procházkách sledujeme západ slunce.
Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.
Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...
A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...
Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.