Vyladěná rezonance Pavla Mizery a Kamily Housové

07.08.2020

V teplickém muzeu vystavovali otec a dcera Mizerovi. Konkrétně sochař Pavel Mizera a Kamila Housová Mizerová. V čase horkého léta přišli se svěží dávkou svérázného kumštu. Po všech těch pomněnkách a křiklavě barevném znásilňování pláten konečně echt pohlazení duše a poškrábání uměním postiženého ega pod levou lopatkou. Chladné, jako ocel, drsné jako neohoblované dřevo...

Třeba...

Monotisk na plátně od Kamily Housové. Řeknete si: Jak je možný, že mě něco takového míjelo. Pocit vydolovaný z hloubky, svázaný do jediné kompozice, která se tváří, že je v podstatě elementární konstelací a ty máš jen velký oči, nejspíš z vedra. Tempo, cíl, někam jít, nebo doplavat, vezmi to čert. Podstatou je dynamika jako druh komunikace...

Dřevěné objekty Pavla Mizery. Krok sun krok, provokace a výzva a zase provokace. V hlavě ti myšlenky zakopávají jedna o druhou. Ty, co upjatě tvrdí, že identifikaci by sis měl raději odpustit a potom ty, které tě nutí k vnímání tvaru, barvy a struktury materiálu každým pórem těla.

Technický smalt na železném plechu. Úžasná záležitost. Kamila Housová do kompozice vkládá vykrystalizovanou energii. Chladnou, jako barvy a materiál, který používá. Vzkaz, o který se poškrábete, když se ho nenaučíte správně číst. (Zamilovala jsem se do smaltových obrazů.)

Dřevěné objekty Pavla Mizery ctí materiál. Barva, kterou autor tu a tam naruší jednolitost, zjemňuje jejich hrubost a zároveň je rozsvěcí. Evokuje také představu dutiny, rány, praskliny, zlomu, ze kterých prýští žlutá, zelenkavá, rudá...

Tohle nejde strávit za hodinu u litříku vína. Tohle si musíte odžít. Poctivě, na dřeň. Zážitek, který stojí za to, abyste si dali repete. I přes nebezpečí, že v tom uvíznete až po srdeční komoru. A potom budete jak slídící psi celé hodiny hledat, co dalšího ještě ti dva vytvořili, co ještě....

Vím, o čem mluvím....

Běžte si na výstavu vyzvednout svůj vlastní pocit. Najít světy, do kterých jste možná ještě nevstoupili. Zkuste pojmenovat emoce, které jste dosud neprožili. Běžte tam potkat sami sebe.

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.