Za kolena bez modřin vám jednou nepoděkují

28.02.2019

Včera jsem byla s Honzuldou na dětském hřišti. Vypustila ho mezi děti a věnovala se relaxu. Vystavila jsem tukové polštáře slunci, rovnala myšlenkový chaos do přihrádek a vnímala cvrkot. Ptačí i ten lidský.

Trochu jsem nechápala, proč se některé matky pořád vláčí za svými potomky. Nemyslím za prťaty, které se ještě nemůžou batolit po hřišti samy, ale i za 3-5letými dětmi. Některé měly matku neustále za zadkem. 

Park je obehnaný plotem. Ať si sednete, na jakou chcete lavičku, všude vidíte. Pokud dítě upadne, nebo si sáhne rukama od písku do očí, pak jste u něj do vteřiny. Ale slídit za ním a nenechat mu centimetr životního prostoru?

Tvrdím, že jsem své tři děti vychovala dobře. Mimo jiné i díky zásadě - nech je vzlétnout, nech je plout, ale přihlížej, aby si moc nenatloukly, aby se neutopily. A praktikuju to i u vnoučat. Podle mě je pár boulí připraví pro život lépe, než mantinely vystlaná cesta a neustálý dohled.

Dětské hřiště je územím dětí. Měli bychom to respektovat. Je příležitostí k tomu, aby se zdravě socializovaly. Aby se učily mezi sebou komunikovat, navazovat vztahy, respektovat potřeby druhých, vydobýt si svůj prostor. Zkrátka, aby posilovaly své já a připravovaly se na situace, které život přinese.

Když ale někdo vodí své dítě pořád za ruku, nestále mu nařizuje co má a co nesmí, je to špatně. Pokud mu věčně pomáhá, místo toho, aby dostalo šanci se s problémem poprat, přijde první překážka a dítě bude nepřipravené, zranitelné a bez zkušeností. A může se nakonec velmi rychle ocitnout na cestě k psychickým problémům v pozdějším věku.