Zámecká zahrada je báječný kout.
A taky je to ženská, která už má hodně za sebou, ale pořád vypadá nádherně.
V poslední červencový den hostila v altánu u Zahradního domu trio Perugini Ensemble.
(Ani oni nevypadají špatně. 😊)
V podvečer, kdy se většina lidí vracela z koupání, přemýšlela, jestli se bude vysilovat přípravou večeře, nebo si raději někam skočí...
V době, kdy davy zamířily na akce, kde tabulky v oknech dostávaly epileptický záchvat pod palbou rocku, nebo tam, kde rychlostí světla vysychala hrdla při písničkách country.
Co si budeme povídat. Včera se s akcemi protrhla hráz.
A tak potěšilo, že si barokní hudbu v podání tria Perugini Ensemble přišlo k altánu poslechnout dost lidí.
A neméně potěšilo, že jich nebylo zase tak moc.
Tahle hudba chce své, aby ji člověk vsákl.
Trio Monika Vášová (zobcová flétna), Pavla Vasserbauer (harpsichord/klavír) a Vojtěch Čermák (Violoncello) ji servírovalo v bezchybné a odpovídající krevní čistotě.
Díla Telemanna, Corelliho, Bacha, Marcella a dalších se v jejich podání vplétala do žárem vyšeptalého listí, padala do ostrých stínů a mísila se s drzými paprsky, které se prodíraly hradbou stoletých stromů.
Bylo to pocitově fajné a pohodové...
V té zvláštní atmosféře, bez rozeřvaných beden a bez armád decibelů mě napadlo, jak to Zámecké zahradě najednou sluší.
Jak je celá svá, jako kdyby v ní ty barokní tóny probudily všechny obrazy minula, otevřely vzpomínky, nakoply euforii mládí a ona tu hudbu hýčkala jako svůj nejlepší model od Diora.
Přišlo mi, že celá ožila.
A možná, kdyby mohla, tak by za tenhle úžasný hudební počin organizátorům sama poděkovala.
Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.
S Hugem na našich večerních, veskrze romantických procházkách sledujeme západ slunce.
Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.
Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...
A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...
Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.