S Hugem na našich večerních, veskrze romantických procházkách sledujeme západ slunce. 

Přesněji, já sleduju západ slunce.

Hugovi je to jedno. Neustále slídí při zemi. Neustále něco veledůležitého nachází a zase ztrácí.

Ve mně mezitím vítězí romantik nad cynikem. Vnímám blankyt a stíny, které se prodlužují. Zkouším vymyslet melodii, verš, celá poďobaná vyvstalou euforií. A v tom poetickém rozpoložení, kdy by se ve mně jeden snad i citu dořezal, mrknu na zrzavé nadělení vedle sebe.

Z huby, ozářené zapadající sluncem, mu čumí kus slimáka, kterého překousl ve dví. Něco z toho hnusu kape a Hugo vypadá navýsost spokojen. Klesám k zemi, abych mu rychle vyrvala ten slizský zbytek z útrob a romantická chvilka je v prdeli.

Co z toho plyne?

Chceš-li romantikem býti, varuj se psa míti.

Takže, čus, bus, trolejbus. Dnes prdím na romantiku a zdravím tam nahoru desítky překousnutých slimejšů!