S Hugem na našich večerních, veskrze romantických procházkách sledujeme západ slunce.
Přesněji, já sleduju západ slunce.
Hugovi je to jedno. Neustále slídí při zemi. Neustále něco veledůležitého nachází a zase ztrácí.
Ve mně mezitím vítězí romantik nad cynikem. Vnímám blankyt a stíny, které se prodlužují. Zkouším vymyslet melodii, verš, celá poďobaná vyvstalou euforií. A v tom poetickém rozpoložení, kdy by se ve mně jeden snad i citu dořezal, mrknu na zrzavé nadělení vedle sebe.
Z huby, ozářené zapadající sluncem, mu čumí kus slimáka, kterého překousl ve dví. Něco z toho hnusu kape a Hugo vypadá navýsost spokojen. Klesám k zemi, abych mu rychle vyrvala ten slizský zbytek z útrob a romantická chvilka je v prdeli.
Co z toho plyne?
Chceš-li romantikem býti, varuj se psa míti.
Takže, čus, bus, trolejbus. Dnes prdím na romantiku a zdravím tam nahoru desítky překousnutých slimejšů!
Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.
S Hugem na našich večerních, veskrze romantických procházkách sledujeme západ slunce.
Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.
Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...
A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...
Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.