Zamilovala jsem se do kreseb Petra Menše. Přeneseně vlastně i do autora. Mám to tak v sobě občas chaoticky nastavený. Ale klídek. Jde o platonický vztah.

Petr Menš, který až do 21. dubna vystavuje v Zahradním domě v Teplicích, byl žákem Františka Muziky. Ve svých kresbách, s potenciálem vysadit vás mimo realitu, podniká sympatické výpravy za hranice čistých linií. Menšovy kresby hutní nedočkavostí, tepou a vlní se do všech stran. Zachytit vysílaný vzkaz tak není věc prvního pohledu. (I když si budete hrát na fajnšmekra výtvarného umění a dívat se na dílo ze všech úhlů, které vám záda dovolí.) Nejlíp uděláte, když na chvíli poodejdete, budete myslet třeba na pistáciovou zmrzlinu a pak se k dílu zase vrátíte. S touhle přestávkou máte šanci, že najdete nejenom vzkaz, ale i Menšovo otevřené vyznání.

Z kreseb vám pro uvedenou metodu doporučím úžasný cyklus Commedia dell´arte. Kochejte se u něj alespoň dvacet minut, abyste si domů odnesli zásobu kvalitních dojmů a mohli v tomhle bakelitovém světě, plném idolů s podobou ementálu a s elfy bůhví odkud, lépe dýchat.

Menšova rozměrná plátna se tisknou přímočaře k surrealismu, ke snové tématice a mají v sobě oproti kresbám trochu děsivou ukázněnost. Mezi oleji a akrylovými malbami září třeba Terme di Caracalla. U jmenovaného díla, při troše štěstí (a také fantazie), potkáte nebožtíka Františka Muziku, jak spěchá k další z prací svého žáka. Bude dělat, že vás nevidí a nepřizná, že mu tohle "Caracalla" něco připomíná...

Mimochodem, Caracalla byla přezdívka jednoho z nejkrutějších římských vládců Marcuse Aurelia Severuse Antoniniana, který z hamižnosti zabíjel, na co se podíval. Zabil dokonce i svého mladšího bratra.

Zapomněla jsem ještě zmínit, že Petr Menš je autorem opony ústeckého divadla. Tu ale v Zahradním domě nepotkáte, shrnutou, ani rozhrnutou. Zato tady můžete objevovat spoustu jiných skvostných děl. Tak džte klobouky, probuďte póry rozkoše a otevřete oči dokořán, ať si  tuhle parádní jízdu vychutnáte.