Zamilovala jsem se do kreseb Petra Menše. Přeneseně vlastně i do autora. Mám to tak v sobě občas chaoticky nastavený. Ale klídek. Jde o platonický vztah.
Petr Menš, který až do 21. dubna vystavuje v Zahradním domě v Teplicích, byl žákem Františka Muziky. Ve svých kresbách, s potenciálem vysadit vás mimo realitu, podniká sympatické výpravy za hranice čistých linií. Menšovy kresby hutní nedočkavostí, tepou a vlní se do všech stran. Zachytit vysílaný vzkaz tak není věc prvního pohledu. (I když si budete hrát na fajnšmekra výtvarného umění a dívat se na dílo ze všech úhlů, které vám záda dovolí.) Nejlíp uděláte, když na chvíli poodejdete, budete myslet třeba na pistáciovou zmrzlinu a pak se k dílu zase vrátíte. S touhle přestávkou máte šanci, že najdete nejenom vzkaz, ale i Menšovo otevřené vyznání.
Z kreseb vám pro uvedenou metodu doporučím úžasný cyklus Commedia dell´arte. Kochejte se u něj alespoň dvacet minut, abyste si domů odnesli zásobu kvalitních dojmů a mohli v tomhle bakelitovém světě, plném idolů s podobou ementálu a s elfy bůhví odkud, lépe dýchat.
Menšova rozměrná plátna se tisknou přímočaře k surrealismu, ke snové tématice a mají v sobě oproti kresbám trochu děsivou ukázněnost. Mezi oleji a akrylovými malbami září třeba Terme di Caracalla. U jmenovaného díla, při troše štěstí (a také fantazie), potkáte nebožtíka Františka Muziku, jak spěchá k další z prací svého žáka. Bude dělat, že vás nevidí a nepřizná, že mu tohle "Caracalla" něco připomíná...
Mimochodem, Caracalla byla přezdívka jednoho z nejkrutějších římských vládců Marcuse Aurelia Severuse Antoniniana, který z hamižnosti zabíjel, na co se podíval. Zabil dokonce i svého mladšího bratra.
Zapomněla jsem ještě zmínit, že Petr Menš je autorem opony ústeckého divadla. Tu ale v Zahradním domě nepotkáte, shrnutou, ani rozhrnutou. Zato tady můžete objevovat spoustu jiných skvostných děl. Tak džte klobouky, probuďte póry rozkoše a otevřete oči dokořán, ať si tuhle parádní jízdu vychutnáte.
Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.
S Hugem na našich večerních, veskrze romantických procházkách sledujeme západ slunce.
Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.
Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...
A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...
Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.