Písečák, naše moře a hory

26.06.2019

Historií ušmouraný snímek jezírka na Písečném vrchu, který poletoval po internetu, jsem si půjčila pro vnučku Zuzku. Včera ji totiž rozesmálo, když jsem vyprávěla, jak jsme se chodívali na Písečák koupat.
Vytřeštila oči, div jí nespadly nalepené řasy a pískla: Cože??? Do tý louže?
Jenomže to tehdy žádná louže nebyla.

V létě jsme se k jezírku stahovali z celého Šanova. Naše banda z Českobratrský, děcka z Lipovky, z ulice u Hadích lázní, z Kollárky, Pod Doubravkou...
A měli jsme takový zvyk, cestou na Písečák se pokaždé napít z pramene, který tekl ze šutru u Hadích lázní. Vychlazená cola to rozhodně nebyla. Voda měla zvláštní slanou chuť a navíc byla teplá. Ve třicítkách docela hnus. Jenomže to k té cestě patřilo a my tím demonstrovali nějaký druh odvahy nebo co.

Když jsme s sebou vzali na Písečák někoho z bandy poprvé, obstoupili jsme kamennou kašnu u lázní a bez mrknutí oka nováčkovi přikázali: Napij se! Když se nepoblil, vzali jsme ho s sebou i příště.

Písečný vrch Teplice v době mého dětství. Foto: Petr Beránek
Písečný vrch Teplice v době mého dětství. Foto: Petr Beránek

Vzpomínám, jak jsem se právě na Písečáku naučila plavat. Nejdřív jsem švindlovala a odrážela se jednou nohou ode dna. Přitom jsem dělala urputná tempa, hlavu obracela na stranu a vydechovala, jak jsem to viděla u bohatého strýce v televizi. Aby to vypadalo, že právě dávám jezírko napříč úžasným plaveckým stylem.

Jednou mě ale prokoukl Mirek z Lipovky (voda v jezírku byla fakt čistá). Smál se na celý kolo jak chechtací pytlík z NDR, tak jsem mu jednu napálila přímo do nosu. Jeho matka pak byla u naší matky a ty následný kecy za to fakt nestály. Takže jsem se kousla a během pár dní se plavat naučila.

Do té louže taky chodívali kluci Zálešácký a Maťáci chytat raky. Potom je vařili ve velkým černým hrnci na dvoře u garáží a ukazovali nám, jak ti chudáci s klepýtkama zčervenali. Naše banda s nimi kvůli tomu vždycky pár dní nemluvila, protože nám bylo raků líto. Na druhou stranu jsme necítili žádnou lítost, když jsme domů v okurkáčích tahali mloky a čolky, kterých tehdy bylo na Písečáku mraky.

Jasně. Dnes je na Písečným vrchu louže...
Pro nás, hajzlíky ze Šanova, ale zůstane Písečák napořád malým rájem na zemi.
Naše skály, naše Mount Everesty, naše prérie, naše mučící kůly, naše vykopané a zakopané válečné sekery a naše moře... 

Mohlo by vás zajímat...

Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.

Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.

Zář 18

No 2

Bílému někdy trvá věky,

Včera jsem musela šmírovat online zastupko, tak byla k večeři rychlovka. Chleba a to, co najdeš v lednici. Namazaný krajíc s paštikou jsem dozdobila plátkem sýra a rajčátky. Chleba jsem přeložila, aby se paštika neválela halabala na povrchu, neb by při psaní hrozil její přenos do ofiny, na triko nebo na klávesnici. Znám se.
Už dlouho jsem přeložený...

Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.