Písečák, naše moře a hory

26.06.2019

Historií ušmouraný snímek jezírka na Písečném vrchu, který poletoval po internetu, jsem si půjčila pro vnučku Zuzku. Včera ji totiž rozesmálo, když jsem vyprávěla, jak jsme se chodívali na Písečák koupat.
Vytřeštila oči, div jí nespadly nalepené řasy a pískla: Cože??? Do tý louže?
Jenomže to tehdy žádná louže nebyla.

V létě jsme se k jezírku stahovali z celého Šanova. Naše banda z Českobratrský, děcka z Lipovky, z ulice u Hadích lázní, z Kollárky, Pod Doubravkou...
A měli jsme takový zvyk, cestou na Písečák se pokaždé napít z pramene, který tekl ze šutru u Hadích lázní. Vychlazená cola to rozhodně nebyla. Voda měla zvláštní slanou chuť a navíc byla teplá. Ve třicítkách docela hnus. Jenomže to k té cestě patřilo a my tím demonstrovali nějaký druh odvahy nebo co.

Když jsme s sebou vzali na Písečák někoho z bandy poprvé, obstoupili jsme kamennou kašnu u lázní a bez mrknutí oka nováčkovi přikázali: Napij se! Když se nepoblil, vzali jsme ho s sebou i příště.

Písečný vrch Teplice v době mého dětství. Foto: Petr Beránek
Písečný vrch Teplice v době mého dětství. Foto: Petr Beránek

Vzpomínám, jak jsem se právě na Písečáku naučila plavat. Nejdřív jsem švindlovala a odrážela se jednou nohou ode dna. Přitom jsem dělala urputná tempa, hlavu obracela na stranu a vydechovala, jak jsem to viděla u bohatého strýce v televizi. Aby to vypadalo, že právě dávám jezírko napříč úžasným plaveckým stylem.

Jednou mě ale prokoukl Mirek z Lipovky (voda v jezírku byla fakt čistá). Smál se na celý kolo jak chechtací pytlík z NDR, tak jsem mu jednu napálila přímo do nosu. Jeho matka pak byla u naší matky a ty následný kecy za to fakt nestály. Takže jsem se kousla a během pár dní se plavat naučila.

Do té louže taky chodívali kluci Zálešácký a Maťáci chytat raky. Potom je vařili ve velkým černým hrnci na dvoře u garáží a ukazovali nám, jak ti chudáci s klepýtkama zčervenali. Naše banda s nimi kvůli tomu vždycky pár dní nemluvila, protože nám bylo raků líto. Na druhou stranu jsme necítili žádnou lítost, když jsme domů v okurkáčích tahali mloky a čolky, kterých tehdy bylo na Písečáku mraky.

Jasně. Dnes je na Písečným vrchu louže...
Pro nás, hajzlíky ze Šanova, ale zůstane Písečák napořád malým rájem na zemi.
Naše skály, naše Mount Everesty, naše prérie, naše mučící kůly, naše vykopané a zakopané válečné sekery a naše moře... 

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.