Písečný vrch - tajemství kovového štítku

30.01.2020

Zůstala jsem dlužná informaci ohledně štítku se jménem Petra Špika a datem úmrtí 5.1. 1999, který jsem objevila na skále na Písečáku. Kovový štítek nechal vyrobit někdo z party, ve které Petr byl. Když jsem se dozvěděla první informace, moc se mi do jejich zveřejnění nechtělo. Jenže, když už člověk něco nakousne, měl by to dokončit...

Petr Špik údajně pocházel z Děčína a žil v Teplicích. Říkalo se mu Špikoun. Znalo ho hodně mladých lidí. V partě, se kterou se scházel, byl oblíbený a prý se hodně líbil holkám. Býval hostem v restauraci U Ptáčků a později s partou navštěvovali Kalinku.

Podle informací, které mi poskytli ti, kdo ho znali, měl Petr Špik spáchat sebevraždu. V šanovském parku, a ne právě běžným způsobem. Takže v tom se šťourat nebudu. Údajně měl s sebou psa, který k němu nechtěl pustit záchranáře. O důvodu jeho dobrovolného odchodu ze života, který si před tím očividně vychutnával, jsou ale jen dohady.

Jisté je, že Petr Špik zemřel hodně mladý. To muselo být bolavé pro rodinu a také pro všechny, kdo ho znali a měli rádi. Možná bychom si na základě jeho odkazu měli uvědomit, že si nás ta potvora s kosou tak lehce nezaslouží. Že se vždycky dá najít způsob, jak se do života pořádně zakousnout a nepustit.

Vážím si party lidí, která na Petra nezapomněla. Určitě ho tam nahoře těší, že si na něho kámoši občas vzpomenou. Když jsem místo objevila, byla pod štítkem postavená zapálená svíčka...

(Děkuju Honzovi Macháčkovi za fotku, Haně Bartoňové, Bohumilu Chleba Lebr a ostatním za informace.)

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.