Žijte na plný koule

11.08.2018

Když chcete psát knihu, nemůžete si jednoduše vyhrnout rukávy a pustit se do díla. Skvělý obsah a styl vám nezajistí ani nejdražší pero, blok v pravé kůži nebo notebook s ohryzaným jablkem.

To, co přineslo slávu známým autorům, byly zkušenosti. Životní zkušenosti. Někdy hodně ostrý, temný, bolavý - a čím hůř, tím lépe pro zrání múzy. Na své cestě objevovali hranice. Mezníky - kde to byl ještě život, kde už šlo o život a kde začínala fantazie. Veselá, jako koník na kolotoči, nebo chladná, jako stín kříže na opuštěném hrobě.

Jestliže chcete dobře psát, poznejte nejdříve sami sebe.
Buďte svým nejlepším kámošem nebo úhlavním nepřítelem.
(Ne)přátelství na život a na smrt.
Musíte se poznat do posledního beďara pod levou lopatkou. K posledním dveřím tam uvnitř, kolem kterých jste ještě nikdy neprošli. (Natož abyste je otevřeli.) Do poslední kapiláry, která zásobuje vaše srdce...

Hlavně si nelžete.

Řada těch, co píšou, nemá ani ponětí o životě.
Zejména o tom svém...
Opisují sekvence z romantických filmů, detektivek, hororů, pohádek, které se jim uhnízdily někde v hlavě. Nejsou opravdoví. Jejich texty nečpí životem, ale umělými náhražkami.
Nikdy neodhadnou, kam až mohou vykrvácet smutkem.
Nikdy neprožili pocit volného pádu ke dnu svých děsů.
Nikdy nespočítali, pod kolika vrstvami sebe sama se jim uhnízdil ten věčný strach. Ani se nikdy neopili štěstím tak, že byli měsíc v deliriu.

Takže dřív, než si srovnáte myšlenky, vytvoříte osnovu děje, hlavní postavy, zápletky a všechno, co bude tvořit svět vaší knihy, přestaňte si lhát. Přestaňte v sobě stavět bariéry přetvářek společenských, profesních i osobních a začněte žít na plný koule.
Bezohledně a hladově. 

Protože tak jedině máte šanci, že vaše příběhy nebudou lidi číst, ale žít. 

Nejnovější články na mém blogu

 

Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.

Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.

Zář 18

No 2

Bílému někdy trvá věky,