Když chcete psát knihu, nestačí si jednoduše vyhrnout rukávy a pustit se do díla. Skvělý obsah a styl vám nezajistí ani nejdražší pero, blok v pravé kůži nebo notebook s ohryzaným jablkem.

To, co přineslo slávu známým autorům, byly zkušenosti. Životní zkušenosti. Někdy hodně ostrý, temný, bolavý - a čím hůř, tím dokonce lépe pro zrání múzy. Na cestě překračovali své hranice, mezníky - kde to byl ještě život, kde už šlo o život a kde začínala fantazie. Veselá, jako koník na kolotoči, nebo chladná, jako stín kříže na opuštěném hrobě.

Jestli chcete dobře psát, poznejte nejdříve sami sebe.
Buďte svým nejlepším kámošem nebo úhlavním nepřítelem.
(Ne)přátelství na život a na smrt.
Poznejte se do posledního beďara pod levou lopatkou. K posledním dveřím tam uvnitř, kolem kterých nikdy neprocházíte, natož, abyste je otevřeli. Do poslední kapiláry, která zásobuje vaše srdce.

A nelžete si.

Řada těch, co píšou knihu, nemá o životě ani páru.
Zejména o tom svém.
Opisují sekvence z romantických filmů, detektivek, hororů, pohádek, které jim uvízly někde v hlavě. Nejsou opravdoví, stejně jako jejich texty. 
Nikdy neodhadnou, kam až mohou vykrvácet smutkem.
Nikdy neprožijí pocit volného pádu ke dnu svých děsů.
Nikdy nespočítají, pod kolika vrstvami sebe sama je uhnízděný ten divný strach. 

Takže dřív, než si srovnáte myšlenky, vytvoříte osnovu děje, podsunete charakterové rysy hlavním postavám, načrtnete zápletky a všechno, co bude tvořit svět, který nabídnete čtenářům, přestaňte si lhát. Přestaňte v sobě stavět bariéry přetvářek společenských, profesních i osobních a začněte žít na plný koule.
Bezohledně a hladově. 

Protože jedině tak máte šanci, že vaše příběhy nebudou lidi číst, ale žít spolu s vámi.