Do městečka Počátky, rodiště básníka Otokara Březiny, jsem se zamilovala. Taková láska na první pohled, o které se nediskutuje. Vystoupíte uřícený z auta a první, co vám padne do oka, je Hotel u Modré Hvězdy, kde se natáčela jedna ze sekvencí filmu Postřižiny - a vzbouří se ve vás emoce.
Promítnete si v hlavě scénu s Magdou Vašáryovou, jak si na schodech hotelu dala s chutí pivo na ex a scénu, když projížděla na kole kolem kašny na náměstí a dva přihlížející komentovali její jízdu slovy: "Tato kašna a vlasy paní sládkové jsou ozdobou města."
Počátky jsou rozevřená náruč zvláštní laskavosti říznutá sentimentem. Historický střed města, který byl vyhlášený městskou památkovou zónou, je pastvou pro oko. Vedle učesaných historických objektů, se úzkou uličkou hned z náměstí dostanete například do části, kde vás potěší divoká zahrada, polorozpadlá fabrika nebo časem rozviklané schody. Taková živočišnost, která si na nic nehraje, která se o vás otře a vy si jí s sebou odnášíte jako důležitý dílek z celkového puzzle svých dojmů...
Bože, uděláte velkou chybu, když se budete toulat někde kolem a do Počátek se nepodíváte.
Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.
Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.
Bílému někdy trvá věky,
Včera jsem musela šmírovat online zastupko, tak byla k večeři rychlovka. Chleba a to, co najdeš v lednici. Namazaný krajíc s paštikou jsem dozdobila plátkem sýra a rajčátky. Chleba jsem přeložila, aby se paštika neválela halabala na povrchu, neb by při psaní hrozil její přenos do ofiny, na triko nebo na klávesnici. Znám se.
Už dlouho jsem přeložený...
Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.
Popelníky přetékající nedopalky.