Na stojáka

Cesty
domů ucpala mlha a listí.
V zahradě nelítostných odpočtů
podzimů a zim
hraje dlouhá chvíle s letargií
před pikolou za pikolou...
Na
jeřabinách rajtuje listopad
a ty chuděry už jsou zbité do krve.
Míjím
hřbitovní zeď,
boty promočený,
vzpomínky jakbysmet
a uvnitř zebe.
U
našich voní listí a spálené knoty.
Abych to ustála,
mlčím.
Teprve
ve chvíli,
kdy vítr přihrne suché listopadky,
znetvořené gerbery
a
opuštěné celofány,
v krátké pauze,
než chytí knot laciné svíčky
a nebe se přestane dívat,
špitnu k náhrobnímu kameni:
Chybíte mi.