Na stojáka

Cesty domů ucpala mlha a listí.
V zahradě nelítostných odpočtů
podzimů a zim
hraje dlouhá chvíle s letargií
před pikolou za pikolou...

Na jeřabinách rajtuje listopad
a ty chuděry už jsou zbité do krve.

Míjím hřbitovní zeď,
boty promočený,
vzpomínky jakbysmet
a uvnitř zebe.

U našich voní listí a spálené knoty.
Abych to ustála,

mlčím.

Teprve ve chvíli,
kdy vítr přihrne suché listopadky,
znetvořené gerbery

a opuštěné celofány,
v krátké pauze,
než chytí knot laciné svíčky
a nebe se přestane dívat,
špitnu k náhrobnímu kameni:

Chybíte mi.