Hitchcock taky nebyl žádný psychopat

13.07.2019

Nerada na sebe práskám věci, které budou hudrtprocent impulsem k tomu, aby mě někteří pokládali za blbce. Jenomže včera mi přišla zpráva. Reakce na jednu z mých (nesporně úchvatných) básní. A byla to hnusná reakce. Kdybych dotyčnýho chlápka měla po ruce, potřeboval by rychlý řez, převoz i převaz. Odpovídat mu nebudu. Nekomunikuju s lidmi, kteří se schovávají za jména typu Moudivláček Bahenní. A proč tedy nesu svoji vytahanou kůži na trh? Protože mě docela polekala myšlenka, že podobný názory můžou vyklíčit i v jiných palicích.

Tak tedy: To, co po ocicmání múzou napíšu, nemusí být nutně založené na prožitém.

Už jako nezletilá, snaživá literátka, jsem musela neustále vysvětlovat rodičům, zejména horkokrevnému otci, že povídka, ve které píšu o kurvách, o chlastu nebo marihuaně, není veřejné přiznání toho, co sama činím. Tátovy spekulace typu: kdepak jsem teda vzala ty zkušenosti, a odkud znám všechny ty lidi, vedly nakonec k tomu, že jsem mu už neukázala ani titulek. Když jsem získala literární cenu, pochlubila jsem se maximálně dveřím do špajzu. Vlastně od jisté doby žili mí rodiče v přesvědčení, že jsem přišla k rozumu a se psaním sekla.

Myslím, že se v tuto chvíli hodí napráskat, jak probíhalo moje první rande v životě.

Bylo mi šestnáct. Ten pablb přišel v čistý košili. Kluci z party, rozesetý pod našimi okny houkali, abych hnula kostrou a dala s nimi fotbal. Když jsem vylezla ven v sukni, obdivně hvízdli. Kam půjdem?, říkám nervózně. Támhle, hodí hlavou směrem k parku. Tak jsme šli.

Neuvěřitelná nuda.

"Hele, trefíš támhle tu tyč?", ptám se asi po pěti nekonečných minutách, kdy jsem mu líčila všechny poslední koňský dostihy u nás a on pořád jen: Hm, hm, hm. Beru kámen - přesný zásah. Žádný obdiv. "Zkus to!" Místo kamene bere moji ruku a táhne mě parkem k ulici, kde bydlí. Držíme se jako debilové. Koukám, jestli mě nevidí někdo z party. A taky mám najednou hrozně nepříjemný pocit nesvobody. U dveří dvaadvacítky mi dá pusu. "Pojď, pustíme si u mě nějakou hudbu," vysouká ze sebe.

"To jako budeme poslouchat hudbu, když je venku tak fajn? Nechtěl by sis dát raději na hřišti fotbal?"

- Ale já chci být s tebou sám.

- No, ale mě to už neba. Nezlob se.

A zdrhám zpátky za klukama.

Už se nikdy neobjevil. A mě to nikdy nemrzelo. Taky jsem si řekla, že se na nějaký rande můžu příště vykašlat. Jen mi trochu vrtalo v palici, co na tom ty pitomý kačeny ve třídě furt maj.

Přitvrdíme. Aneb K jádru maltézáčka.

Přísahám na svůj blbej ksicht:

NE, Nešukám každý den minimálně dvakrát. Kristepane, ani kdybych byla o dvacet let mladší. Tuhle chladnokrevně režírovanou nudu, u který nemůžu zařvat smíchy, páč by to protějšek mohlo hluboce ranit, si budu dobrovolně ordinovat dvakrát denně?!!!! Jsem padlá na hlavu?

NE, nesjíždím se koksem, neškemrám v Trnovanech o pervitin, ani nemám v každý nosní dírce vsunutý brčko ubalený mařeny. Vážně mi lítá v palici dost nápadů a hovadin, který mě dostatečně zaměstnávaj. Vážně nejsem debil, který potřebuje demonstrovat, jak se umí uvnitř rozcupovat na hadry. Ani nemusím nakopávat emoce, představy nebo euforii. V mém případě by spíš potřebovaly jednu po hubě a zkrotit.

NE, nestřídám chlapy jako propocený fusekle ani nenapichuju bezbranný mužský na černý plyš do své rozsáhlé sbírky. Kurňa, (ženský mi budou rozumět), copak k tomu, abych měla život pěkně dojebanej, nestačí bohatě jedinej šmudla?

NE, nedělám z chlapů "pod sebou" hromadu prejtu. Do téhle diskusní klouzačky se moc nepohrnu, tak jen stručně: Rozbalit to umí každá, pánové. A každá vám taky zahraje mrtvolu. Takže tyhle věci si reklamujte u režiséra. (Pro ET - u sebe, pánové, pouze u sebe.)

No a ať nežeru, ještě tu básničku, která Moudivláčka přiměla k tomu, aby mi to nandal za všechny chlapy...

Nehtem po plechu
až to v hlavě řízne.
Balet motýla v pavoučí síti
sleduju bez hlesu.
Zase prší.
Zpocené šestispřežení
u špinavých garáží
do všech otvorů těla.
(Co bys ještě chtěla?
- Osedlat žirafu -
nebo slézt katedrálu?)
Laskavost rvu do futrálu
a uvnitř se zatahuje.
Kus po kusu černám,
jako nebe nad Mstišovem.
Nehtem sjíždím celá vrata
a motýl nad klikou dodýchal.
Pavouk s ním škube,
v rytmu skřípavýho tanga.

Pod nehtem krev,
z očí kape tma
a v tobě se trhaj mraky,
aby propustily slunce.

P.S. Moudivláčka nehledejte. Byla to jiná, neméně půvabná přezdívka. 😊