Hitchcock taky nebyl žádný psychopat

13.07.2019

Nerada na sebe práskám věci, které budou hudrtprocent impulsem k tomu, aby mě někteří pokládali za blbce. Jenomže včera mi přišla zpráva. Reakce na jednu z mých básní. Hnusná reakce. Kdybych dotyčnýho chlápka měla po ruce, potřeboval by rychlý převoz i převaz. Odpovídat mu nebudu. Nekomunikuju s lidmi, kteří se schovávají za pseudonym typu Moudivláček Bahenní. A proč tedy nesu svoji vytahanou kůži na trh? Protože mě docela polekala myšlenka, že podobný názory můžou vyklíčit i jinde.

Tak tedy: To, co po ocicmání múzou napíšu, nemusí být nutně založené na vlastních zkušenostech. Prosím...

Už jako nezletilá jsem musela neustále vysvětlovat rodičům, zejména horkokrevnému otci, že povídka, ve které píšu o kurvách, o chlastu nebo marihuaně, není veřejné přiznání toho, co sama dělám. Tátovy spekulace typu: kdepak jsem teda vzala ty zkušenosti, a odkud znám všechny ty lidi, vedly nakonec k tomu, že jsem mu už neukázala ani titulek. Když jsem získala literární cenu, pochlubila jsem se dveřím do špajzu. Vlastně od jisté doby žili mí rodiče v přesvědčení, že jsem přišla k rozumu a se psaním sekla.

Možná se pro dokreslení bude hodit i vzpomínka na moje první rande.

Bylo mi šestnáct. Ten kluk přišel v čistý košili. Kluci z party, rozesetý na lavičkách pod našimi okny houkali, abych hnula kostrou a dala s nimi fotbal. Když jsem vylezla v sukni, obdivně hvízdli. 

"Kam půjdem?", zeptala jsem se nervózně. "Támhle", hodil hlavou směrem k parku. Tak jsme šli.

Neuvěřitelná nuda.

"Hele, trefíš támhle tu tyč?", ptám se po pěti nekonečných minutách. Beru kámen - přesný zásah. Žádný obdiv. "Zkus to!" Místo kamene bere moji ruku a táhne mě parkem k domu, kde bydlí. Držíme se jako debilové. Koukám, jestli mě nevidí někdo z party. A taky mám najednou hrozně nepříjemný pocit nesvobody. U dveří dvaadvacítky mi dá pusu. "Pojď, pustíme si u mě nějakou hudbu," vysouká ze sebe.

"To jako budeme poslouchat hudbu, když je venku tak pěkně? Nechtěl by sis dát raději s náma na hřišti fotbal?"

- Ale já chci být s tebou sám.

- No, ale mě to neba. Nezlob se.

Už se nikdy neobjevil. A mě to nemrzelo. 

Přitvrdíme. Aneb K jádru maltézáčka.

Přísahám na svůj blbej ksicht:

NE, Nešukám každý den minimálně dvakrát. Kristepane, ani kdybych byla o dvacet let mladší. Tuhle chladnokrevně režírovanou nudu, u který nemůžu zařvat smíchy, páč by to protějšek mohlo ranit, si budu dobrovolně ordinovat dvakrát denně?!!!! Jsem padlá na hlavu?

NE, nesjíždím se koksem, neškemrám v Trnovanech o pervitin, ani nemám v každý nosní dírce vsunutý brčko ubalený mařeny. Mám v palici milión nápadů a hovadin, který mě dostatečně zaměstnávají. Nemám potřebu demonstrovat, jak se umím rozcupovat na hadry. Ani nemusím nakopávat emoce, představy nebo euforii. V mém případě by spíš potřebovaly jednu po hubě a zkrotit.

NE, nestřídám chlapy jako propocený fusekle a nenapichuju bezbranný mužský na černý plyš do své sbírky. Kurňa, (ženský mi budou rozumět), copak k tomu, abych měla život dojebanej, nestačí bohatě jedinej malej šmudla?

NE, nedělám z chlapů "pod sebou" hromadu prejtu. Do téhle diskusní klouzačky se nepohrnu, jen stručně: Rozbalit to umí každá. A každá taky zahraje mrtvolu. Takže tyhle věci se reklamují u rejži.

No a ať nežeru, ještě tu básničku, která Moudivláčka přiměla k tomu, aby mi to nandal za všechny chlapy...

Nehtem po plechu
až to v hlavě řízne.
Balet motýla v pavoučí síti
sleduju bez hlesu.
Zase prší.
Zpocené šestispřežení
u špinavých garáží
do všech otvorů těla.
(Co bys ještě chtěla?
- Osedlat žirafu -
nebo slézt katedrálu?)
Laskavost rvu do futrálu
a uvnitř se zatahuje.
Kus po kusu černám,
jako nebe nad Mstišovem.
Nehtem sjíždím celá vrata
a motýl nad klikou dodýchal.
Pavouk s ním škube,
v rytmu skřípavýho tanga.

Pod nehtem krev,
z očí kape tma
a v tobě se trhaj mraky,
aby propustily slunce.

Mohlo by vás zajímat...

Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.

Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.

Zář 18

No 2

Bílému někdy trvá věky,

Včera jsem musela šmírovat online zastupko, tak byla k večeři rychlovka. Chleba a to, co najdeš v lednici. Namazaný krajíc s paštikou jsem dozdobila plátkem sýra a rajčátky. Chleba jsem přeložila, aby se paštika neválela halabala na povrchu, neb by při psaní hrozil její přenos do ofiny, na triko nebo na klávesnici. Znám se.
Už dlouho jsem přeložený...

Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.