Hitchcock taky nebyl žádný psychopat

13.07.2019

Nerada na sebe práskám věci, které budou hudrtprocent impulsem k tomu, aby mě někteří pokládali za blbce. Jenomže včera mi přišla zpráva. Reakce na jednu z mých básní. Hnusná reakce. Kdybych dotyčnýho chlápka měla po ruce, potřeboval by rychlý převoz i převaz. Odpovídat mu nebudu. Nekomunikuju s lidmi, kteří se schovávají za pseudonym typu Moudivláček Bahenní. A proč tedy nesu svoji vytahanou kůži na trh? Protože mě docela polekala myšlenka, že podobný názory můžou vyklíčit i jinde.

Tak tedy: To, co po ocicmání múzou napíšu, nemusí být nutně založené na vlastních zkušenostech. Prosím...

Už jako nezletilá jsem musela neustále vysvětlovat rodičům, zejména horkokrevnému otci, že povídka, ve které píšu o kurvách, o chlastu nebo marihuaně, není veřejné přiznání toho, co sama dělám. Tátovy spekulace typu: kdepak jsem teda vzala ty zkušenosti, a odkud znám všechny ty lidi, vedly nakonec k tomu, že jsem mu už neukázala ani titulek. Když jsem získala literární cenu, pochlubila jsem se dveřím do špajzu. Vlastně od jisté doby žili mí rodiče v přesvědčení, že jsem přišla k rozumu a se psaním sekla.

Možná se pro dokreslení bude hodit i vzpomínka na moje první rande.

Bylo mi šestnáct. Ten kluk přišel v čistý košili. Kluci z party, rozesetý na lavičkách pod našimi okny houkali, abych hnula kostrou a dala s nimi fotbal. Když jsem vylezla v sukni, obdivně hvízdli. 

"Kam půjdem?", zeptala jsem se nervózně. "Támhle", hodil hlavou směrem k parku. Tak jsme šli.

Neuvěřitelná nuda.

"Hele, trefíš támhle tu tyč?", ptám se po pěti nekonečných minutách. Beru kámen - přesný zásah. Žádný obdiv. "Zkus to!" Místo kamene bere moji ruku a táhne mě parkem k domu, kde bydlí. Držíme se jako debilové. Koukám, jestli mě nevidí někdo z party. A taky mám najednou hrozně nepříjemný pocit nesvobody. U dveří dvaadvacítky mi dá pusu. "Pojď, pustíme si u mě nějakou hudbu," vysouká ze sebe.

"To jako budeme poslouchat hudbu, když je venku tak pěkně? Nechtěl by sis dát raději s náma na hřišti fotbal?"

- Ale já chci být s tebou sám.

- No, ale mě to neba. Nezlob se.

Už se nikdy neobjevil. A mě to nemrzelo. 

Přitvrdíme. Aneb K jádru maltézáčka.

Přísahám na svůj blbej ksicht:

NE, Nešukám každý den minimálně dvakrát. Kristepane, ani kdybych byla o dvacet let mladší. Tuhle chladnokrevně režírovanou nudu, u který nemůžu zařvat smíchy, páč by to protějšek mohlo ranit, si budu dobrovolně ordinovat dvakrát denně?!!!! Jsem padlá na hlavu?

NE, nesjíždím se koksem, neškemrám v Trnovanech o pervitin, ani nemám v každý nosní dírce vsunutý brčko ubalený mařeny. Mám v palici milión nápadů a hovadin, který mě dostatečně zaměstnávají. Nemám potřebu demonstrovat, jak se umím rozcupovat na hadry. Ani nemusím nakopávat emoce, představy nebo euforii. V mém případě by spíš potřebovaly jednu po hubě a zkrotit.

NE, nestřídám chlapy jako propocený fusekle a nenapichuju bezbranný mužský na černý plyš do své sbírky. Kurňa, (ženský mi budou rozumět), copak k tomu, abych měla život dojebanej, nestačí bohatě jedinej malej šmudla?

NE, nedělám z chlapů "pod sebou" hromadu prejtu. Do téhle diskusní klouzačky se nepohrnu, jen stručně: Rozbalit to umí každá. A každá taky zahraje mrtvolu. Takže tyhle věci se reklamují u rejži.

No a ať nežeru, ještě tu básničku, která Moudivláčka přiměla k tomu, aby mi to nandal za všechny chlapy...

Nehtem po plechu
až to v hlavě řízne.
Balet motýla v pavoučí síti
sleduju bez hlesu.
Zase prší.
Zpocené šestispřežení
u špinavých garáží
do všech otvorů těla.
(Co bys ještě chtěla?
- Osedlat žirafu -
nebo slézt katedrálu?)
Laskavost rvu do futrálu
a uvnitř se zatahuje.
Kus po kusu černám,
jako nebe nad Mstišovem.
Nehtem sjíždím celá vrata
a motýl nad klikou dodýchal.
Pavouk s ním škube,
v rytmu skřípavýho tanga.

Pod nehtem krev,
z očí kape tma
a v tobě se trhaj mraky,
aby propustily slunce.

Mohlo by vás zajímat...

V prvním článku jsem psala, jak jsem propadla fenoménu metody Bullet Journal (BUJO). Vlastně se mi jako první zalíbily zápisníky BUJO, z nichž některé jsou malými uměleckými skvosty. Článek o tom, jak jsme se s Bullet Journal "potkali", si můžete přečíst tady.

"Velmi brzy zapomínáme na věci, o kterých jsme si mysleli, že je nezapomeneme nikdy. Zapomínáme na lásky i zrady, zapomínáme, co jsme šeptali a co jsme křičeli, zapomínáme, kým jsme byli.Proto je dobré, zůstaneme-li v kontaktu sami se sebou, a na to zápisníky jsou. Když chceme tohle spojení udržet funkční, musíme se spolehnout jen sami na sebe: váš...

Zítra je sobota 1. května, a to kromě definitivního vítězství jara nad zimou znamená také Svátek práce. Pár let už ho slaví každý po svém. Pryč jsou doby alegorických vozů a dlouhých průvodů, třepetajících vlaječkami, které národ fasoval od předsedů ROH. Ulicemi se už netáhne vůně párků s hořčicí a ušní bubínky neproráží proslovy potentátů ani...

Dnešek je zasvěcený Světovému dni duševního vlastnictví. Jeho cílem je upozornit na všechny skvělé ženy a muže, kteří i přes bariéry konvencí, odtrhování si od úst, ukrajování spánku a vytváření neklidu v soukromí nacházeli způsoby, jak nevděčnému lidstvu usnadnit věci všední i ty méně obvyklé.