Poezie není...

29.01.2019

POEZIE NENÍ...

když napíšu, že tě miluju,
i kdybych použila libozvučné:
"Trpím a moje srdce ve dví zlomilo se."
Ani když verše okořením archaismy:
"Ach, mé rty chtěly by tě políbit,
jsouc ve tmě opuštěny..."
Ani když myšlenkový přetlak natluču do vzkazu,
(jakože volný verš),
"že si půjdu koupit flašku,
a večer se opiju,
tak bys mohl přijít,
abych už do háje nebyla sama..."

POEZIE JE,

když umíš říct miluju tě všemi póry svého těla.
Umíš to říct jinak, než všichni ostatní,
tak, jak srdce narostlo jenom tobě.
Když umíš pojmenovat pocity prvním slovem,
které v tobě zařve.

Poezie je, když duše i oči při čtení krvácí,
aby je slzy umyly
a čas osušil....

Nejnovější články na mém blogu

 

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.