Jahody na vepřovým s knédlem a se zelím

15.06.2019

Zdravotní střediska a nemocnice míjím obloukem. Všechno, co smrdí dezinfekcí, je maskovaný bílým plášťem, cpe vám hrsti prášků horem (někdy i dolem) a na čele má vzkazy zaseotravuješ nebo kurvadalšípráce, nezískalo v průběhu mýho nezřízenýho života důvěru. Jo, kdysi dávno, v době školních let, jsem měla nejlaskavější lékařku, kterou tenhle svět nosil, paní doktorku Černou z Teplic. Ta se ale nejspíš narodila jako jediná laskavá lékařka široko daleko nebo na docela jiný planetě.

Když mě to před rokem a půl kleplo a já se po úděsných mukách, oblézání zdí bolestí a vydávání zvuků jako právě vykleštěný pavián, po čtyřech hodinách rozhodla do tý blbý nemocnice zajet, nenapadlo by mě, že si dovču vzalo srdce. Nedalo se to ale vydržet a taky jsem měla neodbytný pocit, že mě někdo otrávil. Hned od vchodu na pohotovost jsem proto zahlaholila, ať mi jen dají nějaký protijed a já zase pomažu domů. Překvapilo mě, jak sestry okamžitě věděly, vocogou. Naučeným chvatem mě složily na lehátko, a aniž by jediný knoflíček rozeply, švitořila jedna přes druhou: to je infarkt, ležte, nehýbejte se, klid.

No doprdele. Já a infarkt. Chápete to?

Moc jsem jim nevěřila a ony jen: to ne, no to snad ne... Prý, proč jste si nezavolala sanitku, odvezla by vás hned do Ústí. Každý feťák si volá sanitku a vy s infarktem přijedete autem. V Teplicích srdce neděláme.

A kdo to jako měl vědět, když jsem do žádnýho Ústí nechtěla, a otravu jsem si stanovila jako jedinou možnou diagnózu.

Potom zase: Kdy jste byla naposledy u lékaře. A já na to, když jsem před devětadvaceti lety rodila dceru.

Exot s hlavou neústupnýho býka.

Pak to všechno nabralo páru a já před těmi lidmi v bílých pláštích klonila pokorně hlavu na prsa. Fakt, koncert. Všichni laskaví, obsluha na běžícím pásu a nade mnou konzilium, který mi tu a tam něco přidalo, tu a tam něco odebralo a ve výsledku mi bylo tak fajn, že jsem padla a spala, jako mimino.

Včera jsem zase začala oblézat zdi...

Odstartovalo to někdy po večeři. A stejně jako v lednu 2018 i teď jsem si pořád opakovala: to přejde, to jsou jen zaražený prdy, nebo skřípnutý nerv, nebo mám hnutý záda. Otravu jsem vyloučila. Bolest se neplížila lstivě zpod žeber nahoru, ale vystřelovala pod levou lopatkou jednou k rameni, jednou ke klíční kosti.

Vydržela jsem oblézat zdi bratru šest hodin. Do dvou do rána. Nepřešlo to. Infarkt ne, že ne..., říkám s rozšířenýma zorničkama méďovi, když mi pomáhal pakovat zubní kartáček. Jenomže ten se mnou nemluvil. Byl naštvaný, protože mě chtěl do té nemocnice odvézt už po večeři a prý věděl, že to tak stejně dopadne. Krotce jsem souhlasila, nevzdorovala a prdel jsem měla sevřenou, že bych v ní mohla štípat dráty. Já a strach o sebe? Jako když si posypete knedlo vepřo zelo rozmačkanejma jahodama...

Po dvou hodinách strávených v nemocnici, po odběrech několika litrů krve, po hodinovém čekání na výsledky s bandou pubescentů, od kterých jsem dvanáctkrát slyšela jeden a ten samý příběh o přepadení, mi lékařka řekla, že je srdce v naprostém pořádku. To, co vás bolí, jsou záda. A jestli mě neofouklo. Tak jsem s neskrývanou úlevou a v euforii líčila, jak jsem makala v těch vedrech na zahradě a pak na sebe pustila větrák v autě a stáhla obě okénka a napůl svlečená vlítla pod studenou sprchu... A hubu jsem při tom měla natrženou od ucha k uchu. Byla jsem tak happy, že jsem musela vypadat, jako bych právě psychicky zkolabovala, chystala se vylézt lékařce na stůl a chtěla si tam střihnout mazurku. Dokonce jsem zašveholila: Záda? No to je bezvadný!

Jasně, co může být lepšího.

Když jsme se po čtvrté hodině vrátili, já pořád se stejnou bolestí, protože jsem jako magor odmítla injekci i prášky, navíc nevyspalá a s rozpíchaným předloktím, měla jsem na sebe vztek. Za ten bobkózní strach, který mě do té nemocnice dotáhl. Za ty kraviny, co se mi honily hlavou. A úplně nejvíc mě rozhodila představa, že teď snad budu lékaře a sestřičky navštěvovat při každém píchnutí ve své průměrně vyvinuté hrudi.

No nebudu!

Frank má pravdu. Zase začnu alespoň jednou za dva měsíce chodit ke svému starému, nejspíš svobodnému, bezdětnému, nechtěnému, ale laskavému doktorovi v Altenbergu. Zase si budeme povídat s mojí a jeho odbornou němčinou o vozo-kozách, a usmívat se na sebe na důkaz toho, že si rozumíme. Moc si to spolu neužíváme. Ale budu mít alespoň nějakou jistotu, že si srdce nebere urlaub, kdy se mu zamane.

Mohlo by vás zajímat... 

Dlouho jsem se neozvala. Byli jsme s manželem (konečně) na dovolené. Už léta razíme zásadu, že se po dobu týdne, který spolu trávíme, nebudeme vzájemně okrádat o toho druhého.

Když chceme porozumět světu našich dětí, musíme je nejenom milovat, ale také v sobě občas probudit toho prcka, zašitého někde uvnitř. (I když jsme ho možná po posledním výletu za zrcadlo odepsali, aby nám lépe pasovala uniforma dospělosti.)

Zápisník Bullet Journal je naším soukromým světem, kde povolujeme uzdu fantazii a cítíme se v něm dobře. Je to úžasný prostor k terapii, která přispívá k uvědomění si sebe sama, vlastní podstaty, každodenních malých vítězství i proher, našeho úspěšného posunu vpřed i případné stagnace.

Metoda Bullet Journal je skvělou cestou k sobě samým, k posílení vlastního já, k transformaci chaosu v řád a také určitou zárukou, že kvůli haldě úkolů nezapomeneme na něco podstatného. Protože zapomenout na něco podstatného, může být docela velký průšvih.

Paní na nádraží v Dubí spráskla ruce, když jsem jí řekla, že jsme na výletě. Tomulka sice koukal skrz clonu deště zpočátku trochu vyjeveně, ale ani jednou si nepostěžoval.