Jahody na vepřovým s knédlem a se zelím

15.06.2019

Zdravotní střediska a nemocnice míjím obloukem. Všechno, co smrdí dezinfekcí, je maskovaný bílým plášťem, cpe vám hrsti prášků horem (někdy i dolem) a na čele má vzkazy zaseotravuješ nebo kurvadalšípráce, nezískalo v průběhu mýho nezřízenýho života důvěru. Jo, kdysi dávno, v době školních let, jsem měla nejlaskavější lékařku, kterou tenhle svět nosil, paní doktorku Černou z Teplic. Ta se ale nejspíš narodila jako jediná laskavá lékařka široko daleko nebo na docela jiný planetě.

Když mě to před rokem a půl kleplo a já se po úděsných mukách, oblézání zdí bolestí a vydávání zvuků jako právě vykleštěný pavián, po čtyřech hodinách rozhodla do tý blbý nemocnice zajet, nenapadlo by mě, že si dovču vzalo srdce. Nedalo se to ale vydržet a taky jsem měla neodbytný pocit, že mě někdo otrávil. Hned od vchodu na pohotovost jsem proto zahlaholila, ať mi jen dají nějaký protijed a já zase pomažu domů. Překvapilo mě, jak sestry okamžitě věděly, vocogou. Naučeným chvatem mě složily na lehátko, a aniž by jediný knoflíček rozeply, švitořila jedna přes druhou: to je infarkt, ležte, nehýbejte se, klid.

No doprdele. Já a infarkt. Chápete to?

Moc jsem jim nevěřila a ony jen: to ne, no to snad ne... Prý, proč jste si nezavolala sanitku, odvezla by vás hned do Ústí. Každý feťák si volá sanitku a vy s infarktem přijedete autem. V Teplicích srdce neděláme.

A kdo to jako měl vědět, když jsem do žádnýho Ústí nechtěla, a otravu jsem si stanovila jako jedinou možnou diagnózu.

Potom zase: Kdy jste byla naposledy u lékaře. A já na to, když jsem před devětadvaceti lety rodila dceru.

Exot s hlavou neústupnýho býka.

Pak to všechno nabralo páru a já před těmi lidmi v bílých pláštích klonila pokorně hlavu na prsa. Fakt, koncert. Všichni laskaví, obsluha na běžícím pásu a nade mnou konzilium, který mi tu a tam něco přidalo, tu a tam něco odebralo a ve výsledku mi bylo tak fajn, že jsem padla a spala, jako mimino.

Včera jsem zase začala oblézat zdi...

Odstartovalo to někdy po večeři. A stejně jako v lednu 2018 i teď jsem si pořád opakovala: to přejde, to jsou jen zaražený prdy, nebo skřípnutý nerv, nebo mám hnutý záda. Otravu jsem vyloučila. Bolest se neplížila lstivě zpod žeber nahoru, ale vystřelovala pod levou lopatkou jednou k rameni, jednou ke klíční kosti.

Vydržela jsem oblézat zdi bratru šest hodin. Do dvou do rána. Nepřešlo to. Infarkt ne, že ne..., říkám s rozšířenýma zorničkama méďovi, když mi pomáhal pakovat zubní kartáček. Jenomže ten se mnou nemluvil. Byl naštvaný, protože mě chtěl do té nemocnice odvézt už po večeři a prý věděl, že to tak stejně dopadne. Krotce jsem souhlasila, nevzdorovala a prdel jsem měla sevřenou, že bych v ní mohla štípat dráty. Já a strach o sebe? Jako když si posypete knedlo vepřo zelo rozmačkanejma jahodama...

Po dvou hodinách strávených v nemocnici, po odběrech několika litrů krve, po hodinovém čekání na výsledky s bandou pubescentů, od kterých jsem dvanáctkrát slyšela jeden a ten samý příběh o přepadení, mi lékařka řekla, že je srdce v naprostém pořádku. To, co vás bolí, jsou záda. A jestli mě neofouklo. Tak jsem s neskrývanou úlevou a v euforii líčila, jak jsem makala v těch vedrech na zahradě a pak na sebe pustila větrák v autě a stáhla obě okénka a napůl svlečená vlítla pod studenou sprchu... A hubu jsem při tom měla natrženou od ucha k uchu. Byla jsem tak happy, že jsem musela vypadat, jako bych právě psychicky zkolabovala, chystala se vylézt lékařce na stůl a chtěla si tam střihnout mazurku. Dokonce jsem zašveholila: Záda? No to je bezvadný!

Jasně, co může být lepšího.

Když jsme se po čtvrté hodině vrátili, já pořád se stejnou bolestí, protože jsem jako magor odmítla injekci i prášky, navíc nevyspalá a s rozpíchaným předloktím, měla jsem na sebe vztek. Za ten bobkózní strach, který mě do té nemocnice dotáhl. Za ty kraviny, co se mi honily hlavou. A úplně nejvíc mě rozhodila představa, že teď snad budu lékaře a sestřičky navštěvovat při každém píchnutí ve své průměrně vyvinuté hrudi.

No nebudu!

Frank má pravdu. Zase začnu alespoň jednou za dva měsíce chodit ke svému starému, nejspíš svobodnému, bezdětnému, nechtěnému, ale laskavému doktorovi v Altenbergu. Zase si budeme povídat s mojí a jeho odbornou němčinou o vozo-kozách, a usmívat se na sebe na důkaz toho, že si rozumíme. Moc si to spolu neužíváme. Ale budu mít alespoň nějakou jistotu, že si srdce nebere urlaub, kdy se mu zamane.

Mohlo by vás zajímat... 

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.