Happy Birthday, synáčku!

09.09.2021

Prvorozený syn.

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Ve tvém případě byly způsoby naší rodičovské péče mnohdy na důkladný sociální a psychologický průzkum. (Musíš vědět, že jsme Tě milovali a milujem.) Občas se k nám sjelo z různých koutů Čech i dvacet lidí. Fotr muzikant, matka taky nic extra konvenčního... Přijeli hudebníci, divadelníci, spisovatelé. Samé skvosty tehdejší nepopulární kultury. Nálety, co divoce koření a člověk je nevyrve z hlavy do konce života.

Už v době plenkové jsi tak ze své postýlky sledoval v našem obýváku osobitá divadelní představení, emocemi nabité recitace, působivá hudební, ale i taneční díla lidí, z nichž mnozí dnes plní koncertní a divadelní sály, regály knihoven nebo výstavní síně. (Tohle ovzduší mimochodem mělo vliv i na to, že jsi už jako sedmiletý složil svoji první klavírní skladbu.)

Říkal jsi všem stejně: Čejdo. A přestože tihle příslušníci undergroundu děsili ve své době spořádané občany a u pánů nahoře nebyli v oblibě, měl jsi ty nejlepší strýčky a tetičky pod sluncem. Nemluvě o tom, žes jich měl fakt hodně.

Milý prvorozený synku. Vlastně jsem se Ti chtěla původně omluvit. Za to, že moje výchova nebyla zrovna ažúr a že zpočátku mívala velmi často znaky chaosu a neudržitelnosti jakéhokoliv konvenčního přístupu. Pak jsem se zamyslela a omlouvat se nebudu. Není za co. Nikdo tě nikdy nebude milovat, jako tě miluju já. A to je, u cynika mého kalibru, co říct. A taky, dám ruku do ohně za to, že by všechny tvé strýčky a mumraj, v němž jsi první roky svého života vyrůstal, s tebou měnila spousta prvorozených. Ostatně, i já ti tu společnost občas záviděla. 

Takže užívej, nepřežívej a važ si všech, co máš. Važ si sám sebe, protože nejsi nudnej prototyp. A díky za ty křeče, když spolu telefonujem, protože jsi hovaďák, který by rozesmál i skalní stěnu. Díky za to, že můžu zavolat i ve tři ráno. Za to, že jsi mi nepřestal říkat, jak mě máš rád a za spoustu jiných věcí.

Miluju tě.

Opatruj se mi. 

Nejnovější články na mém blogu

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.