RECENZE: Pavel Roučka, barvy a objekty

18.06.2019

Dynamika utržená ze řetězu

To bylo první, co mě napadlo mezi plátny Pavla Roučky. A protože jsem hodně emotivní typ, vybavily se mi věci související s dynamikou. Takové, které napadnou každou ženskou, i kdyby se do všech světových stran sršela, že ona ani náhodou. Já ano. Míra dynamiky je jedním z určujících erotických znaků. To je jasný jak facka.

Ale k výstavě

Kdybych měla hodně zjednodušeně přirovnat proces tvorby Pavla Roučky k něčemu, aby i laik byl v obraze, pak je to jako vyprávění lidí, kteří myslí tak rychle, že nestíhají formulovat věty. Vy ty lidi sice pozorně posloucháte, vnímáte, ale po chvíli zjistíte, že se v jejich myšlenkách začínáte topit. Že nemáte žádnou obezličku, nemáte se čeho chytit. Až nakonec kapitulujete s vědomím, že dotyčný je prostě šílenec.

A který z umělců není...

V případě Pavla Roučky vstupují na scénu v hlavních rolích barvy. A mají tak silný náboj, že pro konkrétní tvary, nebo dokonce detaily už žádné vedlejší role nezbyly. Každé plátno je jedna velká vařící sopka, která se chystá k erupci. Převalují se v něm pocity, pruží snaha dostat z hlavy všechno, co uvízlo, upustit duši, vytřískat ze sebe napětí. Chvíli stůjte u každého z obrazů a najdete to v nich. A když budete u některého stát moc dlouho, vsákne vás do sebe.

Pak budete rozumět všemu, jen ne realitě

Přes tu uspěchanost a výbušnost procesu tvorby je výsledná kompozice Roučkových obrazů dobře čitelná. Poskytuje divákovi neomezený prostor, kde nevytyčuje svazující děj. Ponechává na každém, kam svede své pocity, jak naloží s dojmy a kolik energie dokáže z pláten odčerpat ve prospěch svých představ. A právě ta svoboda a lehkost přenosu je to, co dělá díla Pavla Roučky tak démonicky dokonalá.

P.S. Jestli občas držíte štětec v ruce a tuhle výstavu jste ještě neviděli, tak ten štětec zahoďte. Nebo se běžte rychle podívat. Výstavu najdete v teplickém Zahradním domě, kde ji můžete vidět už jen do neděle 23. června.


PAVEL ROUČKA

Narozený 20. června 1942, malíř, grafik, ilustrátor, scénograf a pedagog.

Studoval na SPŠ v Praze geodezii a kartografii, absolvoval odbornou stáž na Académie des Beaux-Arts v Paříži, zabýval se scénografií a kresleným filmem v Belgii, kde vedl i školu litografie na Akademii výtvarných umění v Maastrichtu a malířskou letní akademii v německém Frauenau.

Od roku 1975 se věnuje výhradně malbě, ale také litografické a ilustrační tvorbě. Zabýval se oblastí tapiserie, scénografie a tvorbou dřevěných objektů. Má za sebou nespočet samostatných i společných výstav a jeho práce jsou zastoupené v řadě renomovaných galerií u nás i ve světě. Francouzská vláda ocenila jeho přínos pro umění řádem Chevalier dans I´Ordre des Palmes Academiques (Rytíř řádu akademických palem). 

Mohlo by vás zajímat...

Dlouho jsem se neozvala. Byli jsme s manželem (konečně) na dovolené. Už léta razíme zásadu, že se po dobu týdne, který spolu trávíme, nebudeme vzájemně okrádat o toho druhého.

Když chceme porozumět světu našich dětí, musíme je nejenom milovat, ale také v sobě občas probudit toho prcka, zašitého někde uvnitř. (I když jsme ho možná po posledním výletu za zrcadlo odepsali, aby nám lépe pasovala uniforma dospělosti.)

Zápisník Bullet Journal je naším soukromým světem, kde povolujeme uzdu fantazii a cítíme se v něm dobře. Je to úžasný prostor k terapii, která přispívá k uvědomění si sebe sama, vlastní podstaty, každodenních malých vítězství i proher, našeho úspěšného posunu vpřed i případné stagnace.

Metoda Bullet Journal je skvělou cestou k sobě samým, k posílení vlastního já, k transformaci chaosu v řád a také určitou zárukou, že kvůli haldě úkolů nezapomeneme na něco podstatného. Protože zapomenout na něco podstatného, může být docela velký průšvih.

Paní na nádraží v Dubí spráskla ruce, když jsem jí řekla, že jsme na výletě. Tomulka sice koukal skrz clonu deště zpočátku trochu vyjeveně, ale ani jednou si nepostěžoval.