Přimrzáme ke stereotypůmjako kostky ledu.

Mosty v Bílině svěsily křídla. Kam oko dohlédnemlha, trudovina a sněť času. Nikdo ho neohlídal. V řece se plácá naděje a kolem plavou desítky záchranných kruhů.

O pár vrstevnic výš cinkají sklenky. Nálada propečená do křupava a zpěv, při kterém tají kostky  dlažební, kostky ledu i ta moje.

Brána hrobčické tvrze je nachystaná na mola srdcařů, protažených do ztracena, až k uzávěrkám  fotoaparátů. Pevné rozkročení přejeme. Do časů, které přijdou. A tiché ámen s kapkou perlivé svěcené  vody, co ulpěla jako slza na nové, bílé fasádě.