REPORTÁŽ: Klauni a blázni z čiré radosti

15.05.2019

Když jsem se Sváťou Vašutem dělala rozhovor na jeho zahradě, slíbil, že mě vezme na zkoušku souboru. Diáře jsme nechali zavřené, jelo se hned. Jen co jsem po dvaceti minutách našla čudlík, abych vypnula diktafon.

Děti už na nás čekaly. Měli jsme zpoždění. (To ten čudlík.) Prosvištěli jsme úzkými chodbami a schodištěm Krušnohorského divadla nahoru k sálu. Pokochala jsem se ulicí U Císařských lázní, odkrojenou zvláštním úhlem pohledu a cize přívětivou. Sváťa se nezdá, ale schody bral jako tryskomyš. Takže mi moc dlouhý pokochání nedopřál. První (nebo druhé?) patro jsme zdolali za minutku.

A pak mě do sebe vtáhla nejmagičtější tma na světě.

První došlápnutí na prkna s ozvěnou kroku a ve mně se všechno zastavilo. Já vím, děsně to prožívám. Miluju atmosféru divadla, zákulisí i jízlivost unavených světel. Neskutečně závidím všem, kteří sem MUSÍ denně chodit do práce. Kdybych se měla znovu narodit, budu herečkou. Divadelní, samozřejmě.

Divadelní potěr Sváti Vašuta. Chvíli jsme se okukovali.
Divadelní potěr Sváti Vašuta. Chvíli jsme se okukovali.

Při rozcvičování artikulace jsem si nalomila jazyk. Sváťovo svěřencům to ale odsýpalo. No, zkuste si říct bez záseku: Je Olivier olivrejovaný, nebo není Olivier olivrejovaný... a to celé několikrát, rychle za sebou. Sorry. Nejde mi to pomalu ani napsat, natož abych to vyštěkala jak z kalašnikova.

Sváťa kdysi dostal cenu za výuku artikulace a já pochopila, že to nebylo pro jeho krásný hrbolek nad levým obočím. Divadelníčci neolivrejovaní šlapali jak lopatky mlýnského kola u náhonu a na mý straně trochu panika, jestli nejsem divná, když mi to nejde.

Etudy. Hra na něco. (Kdyby někdo nevěděl.) Malé děti, které se na pískovišti mydlí lopatkou s představou, že šermují na hřbetu koně, je ovládají dokonale. Řeknete vítr a rozkývou se jako koruna stromů. Nemívají s tím problém. Do chvíle, než jejich fantazii dospělák přidusí otázkou: Co se klátíš uprostřed obýváku jako blbec?!...

Zleva: Ho Ngoc Lenk, Markéta Matoušová, Jasmína Stayrová
Zleva: Ho Ngoc Lenk, Markéta Matoušová, Jasmína Stayrová

Vzpomněla jsem si na svůj soubor poetického divadélka. Zkoušeli jsme tenkrát ještě v přístavku u mateřské školy, který měl vchod z Kollárovy ulice. Ano, tam, co je dnes dvoumetrová kamenná zeď. Etudy byly pro ty mý miláčky vstupenkou do nebe, pekla, ráje i věčné tmy... Rozhýbat jejich fantazii mě nesmírně bavilo. A u Sváti v souboru jsem se musela hodně držet, abych mu do toho nezačala kecat. Jeho stoický klid mě totiž vyváděl z míry, sakrblé. Ale to ten býk ve mně...

Při četbě úryvků z knih bylo vidět, slyšet i cítit, jak moc děti potřebují texty, které drží krok s jejich světem. Sváťovi svěřenci přesto, až na maličké chybky, prokázali skvěle zvládnutý projev. Hlas jim téměř nepřeskočil a snažili se dávat důraz na sdělení, aby nás to pěkně řízlo. Jen k dokonalosti a čistotě toho řezu je ještě třeba poznat sebe víc než text. Upilovat hlaveň, makat na výběru zbraní a samozřejmě i repertoáru... No a je to tady. Už do toho kecám.

Greta Vagnerová předčítá.
Greta Vagnerová předčítá.

Chce se mi říct: Zůstaň normální, když máš takového šéfíka, viď, Sváťo? Ale neřeknu.

Seděla jsem zkrátka přilepená k židli, propadala se do tmy prázdného hlediště za sebou a bála se i zatleskat. Přišlo mi nepatřičný trhat atmosféru těhotnou slovy klasiků a rozbíjet křehkou lávku, kterou divadelní elévové stavěli ke svým vysněným obeliskům. S duší dokořán jsem poslouchala jedno předčítání za druhým, polykala naprázdno, přemýšlela, kde se to v nich bere a smekala imaginární klobouk až k rozvrzané podlaze pódia.

A pak to přišlo.

Měli jste někdy žabikuch mezi žebry?

Jo, až tak.

Lukáš Kouba, Daniel Kliment a Greta Vagnerová
Lukáš Kouba, Daniel Kliment a Greta Vagnerová

Heleďte, mě hned něco nenatrhne. Ale vystoupení Dana Klimenta, -náctiletého kluka, mě přímo skartovalo. Neobyčejný talent. Projev z každého póru, a přitom nic patetického, nic s červeným nosem a uhýbajícíma očima. Dokonalá naléhavost výrazu, skvělá práce s mimikou, úžasná hlasová ekvilibristika... Za mě - o tomhle provokatérovi ještě hodně uslyšíme. Pokud neskončí na nějaké střízlivé pozici lékaře, učitele, ředitele nebo nedej bože politika, pak z něj bude vynikající herec.

Takže, děcka, ještě jednou velké díky za báječné odpoledne a skvělý zážitek. Neztraťte nit a zlomte vaz!   

Mohlo by vás zajímat... 

Dlouho jsem se neozvala. Byli jsme s manželem (konečně) na dovolené. Už léta razíme zásadu, že se po dobu týdne, který spolu trávíme, nebudeme vzájemně okrádat o toho druhého.

Když chceme porozumět světu našich dětí, musíme je nejenom milovat, ale také v sobě občas probudit toho prcka, zašitého někde uvnitř. (I když jsme ho možná po posledním výletu za zrcadlo odepsali, aby nám lépe pasovala uniforma dospělosti.)

Zápisník Bullet Journal je naším soukromým světem, kde povolujeme uzdu fantazii a cítíme se v něm dobře. Je to úžasný prostor k terapii, která přispívá k uvědomění si sebe sama, vlastní podstaty, každodenních malých vítězství i proher, našeho úspěšného posunu vpřed i případné stagnace.

Metoda Bullet Journal je skvělou cestou k sobě samým, k posílení vlastního já, k transformaci chaosu v řád a také určitou zárukou, že kvůli haldě úkolů nezapomeneme na něco podstatného. Protože zapomenout na něco podstatného, může být docela velký průšvih.

Paní na nádraží v Dubí spráskla ruce, když jsem jí řekla, že jsme na výletě. Tomulka sice koukal skrz clonu deště zpočátku trochu vyjeveně, ale ani jednou si nepostěžoval.