Ztracená v Řetenickém lesoparku

23.08.2020

Ráno jsem byla protáhnout kostru v Řetenickém lesoparku, kam mě osud zavál naposledy před dlouhými desítkami let. Užít si trochu romantiky, samoty a usebrání. 

Auto jsem podle navigace zaparkovala na konci Francouzské ulice a pro sichr se zeptala paní, co právě vycházela z lesa, jestli je to skutečně Řetenický lesopark. (Občas působím jako blbec, ale nedělám to schválně.)

Ta dobrotivá žena přede mnou neutekla. Dokonce řekla: Ano, tady všude, a rukou obkreslila nad hlavou imaginární hranice parku. Potom čapla psa a spěšně odchvátala domů, nejspíš na slaninu s míchanými vejci. 

Vydala jsem se s hlavou vztyčenou a srdcem otevřeným vstříc vůní lesa a relaxu, který jsem tolik potřebovala. 

Když jsem míjela asi šestou cestu, odbočila čtyřikrát vlevo, desetkrát vpravo, upadla přes šestý šutr, ukopla si palec o třetí kořen a čas neúplatně tvrdil, že se tu motám už hodinu, vybavil se mi film Rozpuštěný a vypuštěný. Místo kachen to ale bylo: Strom, stromy, ještě strom a kurva, zase strom... 

Ne, že bych neměla ráda les, jen to začal být trochu stereotyp. A já, moudře vyzbrojena mlaskajícími sandály, jsem měla po včerejším lijáku do několika minut bahno až za ušima. Rozhodla jsem proto, že relaxu bylo dost a jde se zpátky.

V tenhle moment zpozorněte. Ráda bych totiž poděkovala lidem, kteří se podíleli na vývoji aplikace Mapy. Bez ní by mě spleť cest a cestiček Řetenického lesoparku nejspíš navěky pohltila a já bych bloudila kolem toho stromového nadělení dodnes. Méďovi by neměl kdo uvařit nedělní oběd, taky jsem na řadě s mytím chodby a vůbec, ještě jsem nedojedla vynikající tvaroh s ovocem.

Tak teda dík, no. 

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.