Ztracená v Řetenickém lesoparku

23.08.2020

Ráno jsem byla protáhnout kostru v Řetenickém lesoparku, kam mě osud zavál naposledy před dlouhými desítkami let. Užít si trochu romantiky, samoty a usebrání. 

Auto jsem podle navigace zaparkovala na konci Francouzské ulice a pro sichr se zeptala paní, co právě vycházela z lesa, jestli je to skutečně Řetenický lesopark. (Občas působím jako blbec, ale nedělám to schválně.)

Ta dobrotivá žena přede mnou neutekla. Dokonce řekla: Ano, tady všude, a rukou obkreslila nad hlavou imaginární hranice parku. Potom čapla psa a spěšně odchvátala domů, nejspíš na slaninu s míchanými vejci. 

Vydala jsem se s hlavou vztyčenou a srdcem otevřeným vstříc vůní lesa a relaxu, který jsem tolik potřebovala. 

Když jsem míjela asi šestou cestu, odbočila čtyřikrát vlevo, desetkrát vpravo, upadla přes šestý šutr, ukopla si palec o třetí kořen a čas neúplatně tvrdil, že se tu motám už hodinu, vybavil se mi film Rozpuštěný a vypuštěný. Místo kachen to ale bylo: Strom, stromy, ještě strom a kurva, zase strom... 

Ne, že bych neměla ráda les, jen to začal být trochu stereotyp. A já, moudře vyzbrojena mlaskajícími sandály, jsem měla po včerejším lijáku do několika minut bahno až za ušima. Rozhodla jsem proto, že relaxu bylo dost a jde se zpátky.

V tenhle moment zpozorněte. Ráda bych totiž poděkovala lidem, kteří se podíleli na vývoji aplikace Mapy. Bez ní by mě spleť cest a cestiček Řetenického lesoparku nejspíš navěky pohltila a já bych bloudila kolem toho stromového nadělení dodnes. Méďovi by neměl kdo uvařit nedělní oběd, taky jsem na řadě s mytím chodby a vůbec, ještě jsem nedojedla vynikající tvaroh s ovocem.

Tak teda dík, no. 

Mohlo by vás zajímat...

Dlouho jsem se neozvala. Byli jsme s manželem (konečně) na dovolené. Už léta razíme zásadu, že se po dobu týdne, který spolu trávíme, nebudeme vzájemně okrádat o toho druhého.

Když chceme porozumět světu našich dětí, musíme je nejenom milovat, ale také v sobě občas probudit toho prcka, zašitého někde uvnitř. (I když jsme ho možná po posledním výletu za zrcadlo odepsali, aby nám lépe pasovala uniforma dospělosti.)

Zápisník Bullet Journal je naším soukromým světem, kde povolujeme uzdu fantazii a cítíme se v něm dobře. Je to úžasný prostor k terapii, která přispívá k uvědomění si sebe sama, vlastní podstaty, každodenních malých vítězství i proher, našeho úspěšného posunu vpřed i případné stagnace.

Metoda Bullet Journal je skvělou cestou k sobě samým, k posílení vlastního já, k transformaci chaosu v řád a také určitou zárukou, že kvůli haldě úkolů nezapomeneme na něco podstatného. Protože zapomenout na něco podstatného, může být docela velký průšvih.

Paní na nádraží v Dubí spráskla ruce, když jsem jí řekla, že jsme na výletě. Tomulka sice koukal skrz clonu deště zpočátku trochu vyjeveně, ale ani jednou si nepostěžoval.