V pátek se chodívalo tančit

17.12.2021

V pátek se chodívalo tančit.

Nabušení teenageři mířili do klubů a sebejistě rozráželi dav na ulici. Vláli městem jako tlupy, které s sebou ve středověku přinášely smrt a hladomory. V očích výraz šelem a v koutku zavěšenou cigaretu. Krásných 16, 18 let. Strhávali na sebe pozornost trapárnami všeho druhu. Čím větší prdel, tím lepší status (rozuměj, pověst), vole.

Někdy si dali přes hubu ještě na ulici. Bolelo to. Ty brďo... A bublal v nich vztek. Jenomže jinak by se holky nedozvěděly, že dorazili fakt ostří týpci. Ti, co v běžném životě nekouřili, odlepili šesté doutnající cigáro z koutku a odcvrnkli do davu. Někdy zvraceli z přehulení. Pak vykřikovali, že je to jen kvůli třem lajnám koksu, které sjeli. (Vy bryndy.)

Když zazněly ploužákový pecky, naklepali ramena do šířky a ukořistili nějakou roštěnku. S maskou pohrdání a totálního nezájmu ji vláčeli po parketu. Na kámoše, co táhnul po place jinou roštěnku, houkli: Kam tečeš, slimáku? A zasmáli se jako fakt dospělý chlapi. Cho-cho-cho.

Jen ty ruce... 

Mrchy podrazácký. Třásly se. Dokonce někdy zavěšený kolem pasu roštěnky dřevěněly. Jako součástka ze stavebnice Pinocchio. A oči. Propána! Proč jsem si nevzal sluneční brýle jako Kára!  Ty podělaný oči. Nevěděly kam dřív. Ne, do prdele, tam ne. A do výstřihu už vůbec! Tak kam jako máme koukat? Já fakt nevím.

A z tvrďasů, co se na ulici porvali, co naoko sjížděli lajny koksu a děsili město předzvěstí hladomoru, měkla jehňata. V blízkosti voňavé a hebké bytosti jim ujížděla půda pod nohama. Modlili se, ať už ta skladba skončí. Ne!!! Vlastně, ať nikdy nekončí. Nebo jo? Nebo raději ne! K sakru!

Když se pozdě večer vraceli domů, bylo už všechno jinak. Město, průjezd, park i ty blbý můry kolem lampy. Svět se stáhl do své ulity. Aby nepřekážel. Aby je nerušil. Protože ten večer jejich křídla potřebovala prostor. Spoustu prostoru. Mnohem víc, než kdy jindy.