Někdy jsem jak automat na pohádky

20.04.2021

- Žádný šampáňo, Honzíku. Karkulka nesla babičce víno a bábovku. Jenomže bábrli sežral hladový vlk. Myslivec, který bude nejspíš potomkem Mengeleho, mu pak rozpáral břicho a babička vylezla netknutá a svěží, jako kdyby si ve vlčích útrobách právě dávala bylinkové té.

- Když chtěl úchylný Carevič políbit žábu - v naivní představě, že se ten slizský tvor přemění v krásku s dlouhými blonďatými vlasy, střílel po lese šípy. Dělová koule, Honzuldo, by znamenala, že si na tu vycházku vzal nějaké příruční dělo. A nejsem si jistá, v jakém stavu by potom s dělem a koulemi dohopkal k žábě.

- Kocour v botách skutečně nevyškemral na chasníkovi klobouk s peřím, ani plášť, ale boty. To bychom Tomule s takovou mohli všechny pohádky přejmenovat.

- Ano, i čert krká a prdí. 

- Ne, drak nepouštěl z tlamy bubliny jako z bublifuku. Navíc jsem ti nic takového mezi možnostmi nečetla. Když se Honzuldo nesoustředíš, dopadneš jako hloupý Honza, který se vecpal do chomoutu první princezně, kterou potkal.

:-)  :-)  :-)

Za "F" je správně. Byla jsem s lupínky v pohádkovém lese. Myslím, že po dnešku obstojím jako automat na pohádky. Stačí vhodit tisíc "káčé" a spustím, jakou budete chtít.

P. S. Ne, nevysvětlovala jsem, kdo byl Mengele. Honzulda sice startoval, a chtěl to mermomocí vědět, ale já stočila řeč k indiánské chůzi, která je ladná, tichá a taková, že si při ní žádný indián nerozbije hubu. Cvičili jsme chůzi deset minut. Pak už si Honzulda nevzpomněl na to jméno a já mu nepomohla. Asi tak.

Nejnovější články na mém blogu

Vrátili jsme se z Modrodomu v Dubí. Z promítání dokumentu o historii sklářství v Krušných horách. (Kdo ho neviděl, jakoby tu nežil.) Dobře zpracované. Lidsky podané. Nechyběly emoce, příběh...

I příběh by tady šel docela lehce načrtnout. Třeba s příchutí chilli, vypěstovaných u mistra Hitchcocka. Jenomže nám, co víme, je z toho místa spíš smutno. Dnes jsem šla kolem a vůbec nic se tady za ta desetiletí nepohnulo směrem k naději.