Rozinka (Než dopiju kafe)

28.12.2019

"No nic. Stejně tam bude jen bláto. Jako loni, jako předloni."
Rozevřel dlouhý kabát do hvězdný noci a zatočil se. Zvířil vzduch, dusno, smutek. Vypadal jak velký černý netopýr, který se chystá odletět. Zastavil, zaklonil hlavu a usmál se. "Užij si to. A taky se říká šťastnej a veselej. Tak teda: Šťastnej a veselej. Co mám dělat. Budu hledat Rozinku dvě."

Pohladil mě, chytil za ramena a zkoumavě prohlédl. Jako kdybychom se viděli po sto letech a on se snažil rozpomenout na tvář, která se mu vracela odněkud z dálek.
"Škoda," zašeptal. V jednu chvíli jsem v jeho očích potkala smutek. Nebyl ale z těch, co rozehrávají drama pro větší efekt. "Budu tu pro tebe. Kdyby sis to rozmyslela, zavolej. Kdybys ho poslala k vodě, rozkopu jeho hradby a už tě nepustím."

Měla jsem v krku narvaný oblázky z Baltu, kde jsme spolu byli na první dovolený. V očích zasekaný střepy rozbitého andílka, kterého mi dal vloni. Celkově uvnitř brajgl. "Jdi už," zasténala jsem. Beze slova se otočil a zamířil pryč. Kabát rozevřený do netopýřích křídel, vlasy jak rozstřelenou svatozář. Odcházel pomalu, bez ohlédnutí. Jeho dvoumetrová postava se zmenšovala, než ji celou vsáklo šanovský panoptikum okázalých vil.

Pobyt v lochu ho nepoškrábal. Má tvrdý krunýř. Osm měsíců kvůli jedinému prochlastanému mejdanu, kvůli hloupý nehodě a škodám, co došplhaly ke dvěma mega. Zhluboka jsem vdechla ticho a prázdno kolem. Nad Teplicemi se rozkročila nestydatá tma. Sukni samý světýlka a okraje urousaný mlhou.

Navštívila jsem ho ve vězení v říjnu, když jsem se vrátila ze stáže. Přinesla jsem mu nějaký věci. Čuměli jsme tehdy na sebe pod dohledem bachaře a chtěli se. Strašně. Taky jsem mu několikrát napsala. Normálka. Že je všechno při starým a tak. Co jinýho lidem do díry psát. Pustili ho dva dny po Vánocích. Naplánoval, že spolu odjedeme na chatu a oslavíme tam Silvestra, svobodu...

Dnes jsem mu u večeře řekla, že pojede sám. Proč? Tak, klasika. Někoho mám. Někoho, koho jsem potkala, když jsi byl v lochu. Fachman přes mediální komunikaci. Pozorný, něžný, laskavý. Občas u mě přespí. Rozváděla jsem svůj nový vztah do podrobností jako ta největší kráva na švýcarských stráních. Zakoktávala se, pletla, škobrtala přes lži. Nevím, jestli jsem chtěla naštvat víc jeho nebo sebe. Proč jsem mu to nenapsala? Zešílel? Tohle se přece lidem do lochu nepíše. Krucinál!

Došourala jsem se k domovním dveřím. Ve všech oknech blikaly světýlka, svítily hvězdy, křepčili andělé a jiná vánoční havěť. Jen okno mé kuchyně zívalo opuštěností a tmou. Doma jsem postavila na čaj a pustila vodu do vany. Potřebuju to v sobě utopit. Potřebuju se usmířit sama se sebou. Potřebuju si otevřít lahvinku červenýho a podle vzoru něžných filmových hvězd oblemcat okraje celé vany voskem, odkapávajícím z romantických svíček...

Zahlédla jsem ho znovu až v polovině února. Poměrně zvláštní náhoda. Vedl se za ruku se sympatickou holkou a něco jí živě vyprávěl. Pohazoval hřívou, měl ten svůj nádhernej úsměv a vypadal šťastně. Donutil jí, aby si stoupla na lavičku. Padl na kolena do sněhové břečky pod ní. Ona se rozesmála, až si rozmazala oči a slzy utírala do papírového kapesníku, který jí podal. Rozinka 2.

Neviděli mě. Seděla jsem v kavárně naproti parku. Přede mnou ještě celá hodina svobody. V jedenáct nastupuju do nemocnice, kde se lékařská věda pokusí zvrátit to, čím mi doktoři už půl roku vyhrožují. Nechala jsem si přinést ještě jeden jahodový pohár se šlehačkou. Jakápak dieta. Nad městem se rozkročil obrovský černý mrak. Působil hrozivě a z kapes mu začaly padat těžké sněhové vločky. Celý se nadýmal zlobou a okraje nohavic měl urousané břečkou, která se otráveně válela všude na chodnících.