Roztomilá roztržitost a kufr kokainu

21.10.2022

Bývám občas trochu roztěkaná a nesoustředěná. Nenazývala bych to duševním onemocněním, i když Méďa při určitých symptomech nazvedne obočí a zeptá se, jestli by nebylo vhodné se s někým poradit. O postupu, jak se toho zbavit. O hospitalizaci někde na klinice. O "nedejbože" izolaci, aby se ty projevy jednou nevystupňovaly a já za sebou nenechala lány mrtvých.

Méďa rád přehání.

To už jsem tu zmiňovala.

Jde o obyčejnou roztěkanost. O takovou tu roztržitost, nepozornost, kterou většina normálních chlapů pokládá u žen za roztomilou. Medvěd už po více jak 20 letech společného života ne. Pravda, některé mé projevy bývají překvapivé a na můj introvertí vkus trochu moc kontaktní, než bych si přála. Pokaždé se ale záležitost vyřeší k oboustranné spokojenosti. Tedy ke spokojenosti mé i náhodné oběti.

Naposledy jsem excelovala před třemi dny. Jeli jsme nakupovat. Méďa, protože ví, jak se z předsíně ještě několikrát vracím do obýváku pro tašku, pro mobil, pro brýle, pro žvýkačku, zkontrolovat plyn... houkl, že nebude překážet. Půjde napřed a počká na mě v autě.

Když jsem se ubezpečila, že mám vše, co k přežití venku potřebuju, vydala jsem se za ním. Prázdné auto mě nepřekvapilo. Méďa nosí do jediného kontejneru na sklo v ulici, který je 300 metrů od domu, sklenice od okurek a marmelád. Předpokládala jsem tedy, že odnáší skleněný odpad a někde tajně kouří, abych mu nepředhazovala denní přísun cigaret. Uvelebila jsem se na místě spolujezdce a čekala.

Co mě zarazilo, byl vzorně uklizený interiér. Nikde žádné papírky od tatranek, od bonbónů, žádný rozsypaný tabák, ani centimetrová vrstva prachu pod volantem. Konečně šel do sebe - řekla jsem si s uspokojením a musela uznat, že auto prokouklo. Seděla jsem několik minut. Když mi došla trpělivost, otočila jsem se směrem ke kontejneru, jestli se už konečně rozhoupal a jde.

Nepřišel Medvěd, ale šok.

Na zadním skle byla totiž nepřehlédnutelná, poměrně velká nálepka: Pozor, v autě jsou děti. Cože????? Nechtějte popisovat myšlenkovou katarzi, protože byste nevěřili, že někdo může takhle uvažovat. Podstatné bylo, že mě ta nálepka donutila z auta vylézt, abych zjistila, že sedím deset minut v cizím voze. Jediné, co ho spojovalo s naším Volkswagenem, byla stejná velikost nákupní tašky a bílá barva.

Trochu šok. Jen doufám, že mě majitelka (chlap by v autě neměl takový pořádek) nesledovala tajně z okna, jak se jí rozvaluju na sedadle spolujezdce. Nikdo ale po celou dobu nevyběhl z domu a nikdo nevolal policii.

Vykročila jsem jakoby nic směrem od vozu a musela se smát. Naproti přicházel rozzuřený Méďa, kterému do smíchu nebylo. Prý, kde jsem tak dlouho, že ho to věčný čekání už nebaví. Odtáhl mě na opačnou stranu baráku - k našemu autu. Mimochodem, tam, kam jsem ho den před tím zaparkovala já sama, když jsem se vrátila ze sleziny s kámoškami...

Dokážete si představit, jaká to musela být náhoda, když si jednou za uherák spletete auto, ono není zamčené a podbízivě se otevře? Můžete mi říct, kdo by uvažoval, jestli je nebo není někoho jiného? Medvěd namísto toho, aby byl rád, že to dobře dopadlo, koulel očima, jak kdyby chytil vzteklinu od divokých veverek.

Mimochodem, tahle záměna aut nebyla moje první.

Poprvé jsem se spletla v době, kdy jsem jezdila dodávkou s partou lidí na inventury do Německa. Jednou už byla skoro noc a my zastavili na jednom odpočívadle na čurání a prohulení plic. Po návratu jsem vlezla do auta, sedla si a začala vyprávět nějaký hodně veselý zážitek z dámských toalet. Stávaly se tam pokaždé nějaké. Byly jsme vybraná dámská společnost. Smála jsem se, až mi tekly slzy.

Najednou se ozvalo zakašlání a nějaký chlápek za volantem, kterého jsem viděla prvně v životě, se zeptal: "Entschuldigung, was suchen sie hier? (Promiňte, co tu hledáte?). A já si všimla, že naše přibližovadlo stojí na parkovišti úplně někde jinde, o pěkný kus dál. Pravda, tohle bylo stejně velké, stejně šedivé...

A protože ten studený německý čumák vůbec nevypadal na to, že by mu moje roztržitost přišla roztomilá, odkašlala jsem si pro změnu já a důrazně odpověděla: "Chtěla jsem se jen podívat, jestli tu není Gertruda. Vidím, že není. Tak já zase půjdu," otevřela jsem dveře a odcházela s hlavou vztyčenou a v nepřehlédnutelné sebevědomé póze, jako kdybych dotyčnému právě prodala kufr kokainu za 250 tisíc eur.   

(Z připravované knihy Můj život s Medvědem a jiné nepřístojnosti)

Nové články na blogu

V sobotu 26. listopadu v 18 hodin se na oratoriu kostela na Zámeckém náměstí koná vernisáž tradiční vánoční výstavy keramických děl Aleny Marie Kartákové. Letos jde o výstavu jubilejní, 25. v pořadí. A o výstavu první, na které bude chybět Pavel Karták. O výstavě, odcházení i poznávání jsme připravili s Alenou Kartákovou rozhovor. Najdete ho tady.

Setkání s Pepou Šutarou. Pracovně osobní. Po dvou hodinách a litru kapučína jsem maroda odvezla za přítelkyní. (Rockera uřvanýho. ) Protože su hodné děvče. I přesto, že vím, že se mi laskavost nevyplácí. Vždycky se po ní něco přihrne.

Do pozdních hodin zastupitelstvo v Mikulově. Návrat lesem, co v černočerný tmě připomíná žábry žraloka. Chrammmst!!!!!!

Report dne

11.11.2022

Přimrzáme ke stereotypůmjako kostky ledu.