Neděle s rybáři bez patosu i legrace

14.10.2019

Včera měli tepličtí rybáři perfect day. Na břehu mstišovského rybníka ČSM si užili skvělé poledne, zahráli si na dobře placené modelky a vůbec, jeli na pohodu, jak to umí jenom chlapi, když jim do toho ženský nekecaj...

Jenomže na rozdíl od ženských mají chlapi jednu těžkou vadu. Bývají ješitní jak kostelní věž.

Byla jsem na reportáži, kde se rybářské stráži předávaly nové stejnokroje, jako od Diora. Aby chlapi, co hlídají břehy rybníků a dělají to ve svém volnu za dobrý pocit s prémiemi, dostali alespoň důstojné oblečení.  V klubovně byla menší oslava a pak následoval dvoukilometrový výšlap kolem rybníku ČSM na ideální místo pro fotografování. Vybral ho profesionální fotograf, který prý fotil i poprsí Borhyový, což už je co říct. (Nebojte, šípkovou omáčku jsme nevařili.) 

Na tom pečlivě vybraném místě, ke kterému jsme se plahočili čtrt hodiny, mimochodem nebylo nic extra. Břeh, voda a slunce jak v Las Vegas, který malovalo do snímků tvrdý kontury...

Nicméně, pan fotograf si rybáře vypolohoval do řady, aby nikdo moc nevyčníval a já mezitím udělala pár momentek. Když se schylovalo k tomu, že kluci měli vytuhnout v lajně a ani nemrknout, vzala jsem raději roha. 

Druhý den telefon: "Mám pro vás ty profesionální fotografie." Děkuji, ale mám své, odpovídám. "A jakou fotku tam chcete dát? Jestli Josefa, pak musím říct, že on zrovna pro tuhle věc moc neudělal. To jsme byli my, já a jednatel. Ne, že byste musela psát zrovna o mně, ale rozumíme si...."

Jasně, že jsem rozuměla. Moc dobře jsem rozuměla. S Josefem jsem totiž udělala krátký rozhovor před tím, než se odešlo k rybníku. A kdo je Josef? No řadový člen, sakra. To jsem si dovolila moc.

Takže jsem neměla chuť napsat ani titulek. Vybrala jsem fotku, kde nebyl ani Josef, ani jednatel, ani předseda, ani žádný jiný potentát. Momentky kluků, kteří si vzájemně dolaďovali mundúry před tím, než se postavili do úhledného špalíru. Napsala jsem krátkou zprávu, odeslala a zavřela celou záležitost ad acta. 

Na reportáž, kterou jsem měla původně v plánu, jsem se z vysoka vysmála. Protože pro reportáž musíte mít protihráče, jinak to za nic nestojí. Kdybych měla psát reportáže o každém aktivním ješitovi, to bych si s takovou mohla taky za nějaký čas psát tiskové zprávy pro Andreje.

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.