Neděle s rybáři bez patosu i legrace

14.10.2019

Včera měli tepličtí rybáři perfect day. Na břehu mstišovského rybníka ČSM si užili skvělé poledne, zahráli si na dobře placené modelky a vůbec, jeli na pohodu, jak to umí jenom chlapi, když jim do toho ženský nekecaj...

Jenomže na rozdíl od ženských mají chlapi jednu těžkou vadu. Bývají ješitní jak kostelní věž.

Byla jsem na reportáži, kde se rybářské stráži předávaly nové stejnokroje, jako od Diora. Aby chlapi, co hlídají břehy rybníků a dělají to ve svém volnu za dobrý pocit s prémiemi, dostali alespoň důstojné oblečení.  V klubovně byla menší oslava a pak následoval dvoukilometrový výšlap kolem rybníku ČSM na ideální místo pro fotografování. Vybral ho profesionální fotograf, který prý fotil i poprsí Borhyový, což už je co říct. (Nebojte, šípkovou omáčku jsme nevařili.) 

Na tom pečlivě vybraném místě, ke kterému jsme se plahočili čtrt hodiny, mimochodem nebylo nic extra. Břeh, voda a slunce jak v Las Vegas, který malovalo do snímků tvrdý kontury...

Nicméně, pan fotograf si rybáře vypolohoval do řady, aby nikdo moc nevyčníval a já mezitím udělala pár momentek. Když se schylovalo k tomu, že kluci měli vytuhnout v lajně a ani nemrknout, vzala jsem raději roha. 

Druhý den telefon: "Mám pro vás ty profesionální fotografie." Děkuji, ale mám své, odpovídám. "A jakou fotku tam chcete dát? Jestli Josefa, pak musím říct, že on zrovna pro tuhle věc moc neudělal. To jsme byli my, já a jednatel. Ne, že byste musela psát zrovna o mně, ale rozumíme si...."

Jasně, že jsem rozuměla. Moc dobře jsem rozuměla. S Josefem jsem totiž udělala krátký rozhovor před tím, než se odešlo k rybníku. A kdo je Josef? No řadový člen, sakra. To jsem si dovolila moc.

Takže jsem neměla chuť napsat ani titulek. Vybrala jsem fotku, kde nebyl ani Josef, ani jednatel, ani předseda, ani žádný jiný potentát. Momentky kluků, kteří si vzájemně dolaďovali mundúry před tím, než se postavili do úhledného špalíru. Napsala jsem krátkou zprávu, odeslala a zavřela celou záležitost ad acta. 

Na reportáž, kterou jsem měla původně v plánu, jsem se z vysoka vysmála. Protože pro reportáž musíte mít protihráče, jinak to za nic nestojí. Kdybych měla psát reportáže o každém aktivním ješitovi, to bych si s takovou mohla taky za nějaký čas psát tiskové zprávy pro Andreje.

Mohlo by vás zajímat...

Dlouho jsem se neozvala. Byli jsme s manželem (konečně) na dovolené. Už léta razíme zásadu, že se po dobu týdne, který spolu trávíme, nebudeme vzájemně okrádat o toho druhého.

Když chceme porozumět světu našich dětí, musíme je nejenom milovat, ale také v sobě občas probudit toho prcka, zašitého někde uvnitř. (I když jsme ho možná po posledním výletu za zrcadlo odepsali, aby nám lépe pasovala uniforma dospělosti.)

Zápisník Bullet Journal je naším soukromým světem, kde povolujeme uzdu fantazii a cítíme se v něm dobře. Je to úžasný prostor k terapii, která přispívá k uvědomění si sebe sama, vlastní podstaty, každodenních malých vítězství i proher, našeho úspěšného posunu vpřed i případné stagnace.

Metoda Bullet Journal je skvělou cestou k sobě samým, k posílení vlastního já, k transformaci chaosu v řád a také určitou zárukou, že kvůli haldě úkolů nezapomeneme na něco podstatného. Protože zapomenout na něco podstatného, může být docela velký průšvih.

Paní na nádraží v Dubí spráskla ruce, když jsem jí řekla, že jsme na výletě. Tomulka sice koukal skrz clonu deště zpočátku trochu vyjeveně, ale ani jednou si nepostěžoval.