Mám rýmičku a zaracha

01.02.2020

Dnes jsem se nepustila ven...

A vzpomněla si, jakým utrpením pro mě bývalo, když jsem onemocněla a nemohla z baráku. Byla jsem takový Mauglí. Sice bez působivé zástěrky kolem hambatých bedýrek, ale neustále na skalách nebo ve větvích stromů. A jakmile mě mamka z těch dubů setřásla a nařídila ležet, připadala jsem si hůř, než zajatec v japonským lágru. 

Ta starostlivá žena do mě lila litry hořkýho čaje, já se válela jak přežranej lachtan, zatímco venku třeba řádila nádherná bouřka. V takových chvílích jsem si říkala, že už nemůže přijít nic horšího. Ale ono přišlo.... (to nechme na jindy)

Dnes jsem tedy na sebe byla přísná. Opravdu jsem se celý den válela zachumlaná v dece a cucala hořký čaje. Říkala jsem si, nu což, přečtu alespoň půlku knihovny. Jenže, když máte hlavu jako střep, frňák odřenej od kapesníku, není na čtení nálada. Takže suma sumárum - pořád ještě necítím, že bych mohla skály lámat a mám pocit naprosto zmařenýho dne. A jestli se mě ten hnus bude držet i zítra, tak na něj z vysoka kašlu a pustím se ven. I kdyby tam trakaře padaly.