Mám ráda samotu. Vlastně ji potřebuju. Možná intenzivněji, než extroverti potřebují pravidelný společenský mazec. Takový to hlava na hlavě, tělo na těle, vždyť víte. Brrrrrr. Už jsem o tom mlela, nic nového. Ty moje alibistický kecy znáte.
Včera zavolala kámoška, že přijede i s další kámoškou a že mě v sobotu vytáhnou na nějakou akci. Oklepat se z prachu, peří, vysrat se na všechna vejce v hnízdě a zapařit. Na akci, kde je hlava na hlavě, tělo na těle, kde hudbu přeřvávají happy Girls, futra dveří vylamují ramena Rambošů a všichni jsou tak okatě šťastní, že mi to zvedá kufr. Tam, že mě jako dovlečou.
Vůbec neposlouchala, jak opakuju: Ne, nechci, zapomeň. - To bude zase prdel, co říkáš? Byla jsem slušná, jak to šlo nejvíc, skoro v křeči. Přesto vím, že tahle kámoška už nezavolá. Bohudík.
A vy si klidně hoďte. Třeba šutrem?...
Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.
S Hugem na našich večerních, veskrze romantických procházkách sledujeme západ slunce.
Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.
Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...
A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...
Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.