Mám ráda samotu. Vlastně ji potřebuju. Možná intenzivněji, než extroverti potřebují pravidelný společenský mazec. Takový to hlava na hlavě, tělo na těle, vždyť víte. Brrrrrr. Už jsem o tom mlela, nic nového. Ty moje alibistický kecy znáte. 

Včera zavolala kámoška, že přijede i s další kámoškou a že mě v sobotu vytáhnou na nějakou akci. Oklepat se z prachu, peří, vysrat se na všechna vejce v hnízdě a zapařit. Na akci, kde je hlava na hlavě, tělo na těle, kde hudbu přeřvávají happy Girls, futra dveří vylamují ramena Rambošů a všichni jsou tak okatě šťastní, že mi to zvedá kufr. Tam, že mě jako dovlečou.

Vůbec neposlouchala, jak opakuju: Ne, nechci, zapomeň. - To bude zase prdel, co říkáš? Byla jsem slušná, jak to šlo nejvíc, skoro v křeči. Přesto vím, že tahle kámoška už nezavolá. Bohudík. 

A vy si klidně hoďte. Třeba šutrem?...