Nevhodný sarkasmus v době předvánoční

21.12.2020

Mám divný styl humoru. Pointy, které přijdou většině lidí směšné, mi maximálně lehce zacukají levým koutkem úst. Zato černá ironie a sarkasmus ve mně dokážou vyvolat slušnou explozi. Brečím smíchy a masochisticky se vracím k meritu věci znovu a znovu, abych pokaždé vyvřela do hurónského řevu.

Nedojme mě série se sluncem, senem s jahodami, erotikou, dynamitem, nebo Kameňák, který považuju za naprostou nudu a propadák. I přesto, že 99 % diváků při něm lapá po dechu, utírá potoky slz a vyvrací lavičky v kině. Dokážu se naproti tomu nepříčetně smát u Pelíšků, Samotářů nebo Formanova filmu Hoří, má panenko.

Možná je to trochu tím, že jsem rostla jako náletové dříví v lese. I přes velmi přísnou (dvakrát podtrženo) výchovu svých rodičů. Do 17 let jsem se držela bandy, kterou byste poznat nechtěli. Všechno tam bylo o hubu. I sranda. Pak mi vlezl do cesty slušňák s modrýma očima. Sochal mě do podoby vzdálené mému naturelu, což jsem neohlídala, páč jsem byla zamilovaná. Díky němu jsem ale dokončila školu a byla pro společnost užitečná.

Grunt černého sarkasmu transformacím odolal. Zůstal uvnitř. S věkem ho jen lépe ovládám. Už se nesvíjím smíchy při projevech, při truchlohře v divadle, na svatbách nebo nad obrázkem loučících se milenců, na které prší srdíčka. 

Jenom někdy zraňuju lidi. Chovám se jako stádo slonů, které tančí rokec ve skladu zálohovaných lahví. Nedochází mi to. Stejně jako to, co je směšného na Kameňáku.

Nebudu vypočítávat, komu jsem zaryla třísku do duše.

Slibuju ale, že se v novém roce ohlídám. Že zapojím empatii, než něco vypustím. Že se budu krotit. Že si nebudu dělat prdel z vážných věcí. A že tenhle elaborát připíchnu na ledničku, abych ho měla na očích.

Abych si tu a tam připomněla tanec mezi střepy.

Jo, a sorry...