Sbohem, holčičko...

Před rokem Chelsea a včera odešla Aza...

Ráno jsem pro ní ještě nechala malý kousek od snídaně. Byl to takový náš rituál.
Teď si začnu zvykat na to, že mě nikdo nepotáhne ven, protože - juchú!!! - tam padají bowlingové koule.
Na to, že nebudu vstávat uprostřed noci, abych přikryla zrzavej zadek.
Na to, že mě po každém návratu domů nebude nikdo vítat tak, jako kdyby mě dvacet let neviděl.
Začnu si zvykat, že už se po cinknutí příboru nepřiřítí zrzavá střela.
Že se u mě jako blesk neobjeví smutný psí oči, jen něčím zašustím.
Začnu si zvykat na byt i oblečení bez chlupů.
Na špajz bez psích dobrůtek.
Na kabelky bez drobků a igeliťáků.
Na obývák bez pelíšku a klacků donesených zvenčí.
Na botník bez obojku a vodítka.
Na gauč bez piškotů zahrabaných pečlivě pod dekou...

Začnu si zvykat na suchopárnej a prázdnej svět...