Účtuju

10.12.2021

Účtuju.
Špacíruju s psím nadělením mokrou čvachtou v lese a hodnotím.
Připravuju se na nový start.
Sčítám vzlety a pády.
Mám na to věk.
Mám taky vrásky a bílý vlasy a zkurvenou levou kyčli, která mi při dešti brání hopsat přes kaluže.
Stojím snad už za stotřicátými dveřmi a letos mám poprvé jasno.
Jsem smířená sama se sebou a nemíním ustupovat.
Nátlakům, šikanám, představám těch druhých, ale ani sobě.
Nepostavím se na hlavu, neobrousím svoje hrany, ani si pěšinku nezačnu česat na levé straně.
Nemám na změny náladu.
Je jich poslední dobou víc než dost a nejsem si vůbec jistá, že mají nějaký smysl.
Začnu trávit mnohem více času věcmi, na kterých mi skutečně záleží.
Bez ustavičného ohledu na blaha, povýšená hrstkou hazardérů na veřejná.
Více času s lidmi, které miluju.
Činnostmi, které mě obohacují a naplňují.
Prací, která mi dává smysl.
To jsou jediné neměnné hodnoty.
I kdyby se svět podělal od hlavy k patě, i kdybychom pomalu ztráceli zdravý rozum a povědomí, kde můžeme ještě zakotvit, jsou tady pořád jistoty, které nás drží.
Lidé, které milujeme a víra v sebe sama.