Dnes mi jeden pan FOTOGRAF, ve chvíli, kdy položil do náruče dalšího dítěte v zahradním centru macatou dýni, aby pořídil sto devadesátou osmou fotografii, řekl, že by se styděl fotit pro noviny mobilem. Cvakla spoušť jeho drahého fotoaparátu a na stoh slámy se posadila další oběť. I ona třímala v klíně stejnou macatou tykev a tvářila se všelijak. Jak byste se taky s dýní v náručí chtěli tvářit, že jo...
Tak to já, kdybych byla slavná jako tenhle FOTOGRAF, tak bych se asi ze všeho nejvíc styděla za ty dýňový kýče bez nápadu a s kompozicí horší, než když se šimpanz v rámci výzkumu naučí mačkat spoušť.
Jo a tahle fotka?
Je taky z dneška, z kostela v Mrzlicích, kde byla moc fajná akce. Jasně, že jsem jí vyfotila mobilem a ještě jí zmenšila. Takže na dýňový etudy pana FOTOGRAFA to ani v nejmenším nemá.
Přesto ale.
Nestydím se za ní.
Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.
Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.
Bílému někdy trvá věky,
Včera jsem musela šmírovat online zastupko, tak byla k večeři rychlovka. Chleba a to, co najdeš v lednici. Namazaný krajíc s paštikou jsem dozdobila plátkem sýra a rajčátky. Chleba jsem přeložila, aby se paštika neválela halabala na povrchu, neb by při psaní hrozil její přenos do ofiny, na triko nebo na klávesnici. Znám se.
Už dlouho jsem přeložený...
Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.
Popelníky přetékající nedopalky.