To kdybych já byla slavný fotograf

06.10.2019

Dnes mi jeden pan FOTOGRAF, ve chvíli, kdy položil do náruče dalšího dítěte v zahradním centru macatou dýni, aby pořídil sto devadesátou osmou fotografii, řekl, že by se styděl fotit pro noviny mobilem. Cvakla spoušť jeho drahého fotoaparátu a na stoh slámy se posadila další oběť. I ona třímala v klíně stejnou macatou tykev a tvářila se všelijak. Jak byste se taky s dýní v náručí chtěli tvářit, že jo...

Tak to já, kdybych byla slavná jako tenhle FOTOGRAF, tak bych se asi ze všeho nejvíc styděla za ty dýňový kýče bez nápadu a s kompozicí horší, než když se šimpanz v rámci výzkumu naučí mačkat spoušť.

Jo a tahle fotka? 

Je taky z dneška, z kostela v Mrzlicích, kde byla moc fajná akce. Jasně, že jsem jí vyfotila mobilem a ještě jí zmenšila. Takže na dýňový etudy pana FOTOGRAFA to ani v nejmenším nemá.

Přesto ale.

Nestydím se za ní. 

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.