REPORTÁŽ: Slet básníků pár dní před sabatem

29.04.2019

V teplickém Fokus Kafe zněla v pátek 26. dubna poezie. Divadlo Orry, které je pořadatelem autorských večerů, věnovalo ten páteční, v pořadí už 142., Dni Země. (I když do sabatu už taky chybělo jen pár dní.) :-) Organizátoři nepojali večer v ortodoxní manifestaci o třídění odpadu nebo pobídkami k sázení miliónu stromů. Moderátorky s každým autorem prohodily jen pár slov na téma: co on a ekologie. Nic chyceného pod krkem. Akci kočíroval šéf divadla Jaroslav Hunka, který měl k ruce i tentokrát skvělou dvojku Terezu Johnovou a Annu Kubíkovou. Ty dvě celý večer uváděly.

Fokus Kafe se stalo zázemím pro poety
Fokus Kafe se stalo zázemím pro poety

Poezii už dnes na mnoha akcích neuslyšíte. Je to škoda. Kdysi existovala celá řada divadel poezie, která scénicky ztvárňovala básnickou tvorbu současných autorů i klasiků. A bývala to úžasná představení, neuvěřitelné choreografie v originálních dějových rámech. Báječně se na to koukalo a skvěle poslouchalo. Ona poezie dokáže uvnitř nás něco posunout výš, něco rozjasnit a něčemu dát skvělý odpich. Jednoduše poslech poezie ukáže svět z trochu jiného pohledu, z jiné strany. A je škoda si tenhle pohled občas nedopřát.

Alisa Gertsovskaya. Kdyby básniřka recitovala do připraveného mikrofonu,          byl by výsledný dojem ještě lepší. :-)
Alisa Gertsovskaya. Kdyby básniřka recitovala do připraveného mikrofonu, byl by výsledný dojem ještě lepší. :-)

První se svojí tvorbou vystoupila ve Fokus Kafe Alisa Gertsovskaya. Prozradila, že jí k psaní motivují emoce a silné prožitky. Já jsem v té štíhlounké a křehké dívce viděla najednou Oněginovu Taťánu. Na rozdíl od Taťány ale Alisa disponuje přímočarostí a sebejistotou. Neupadá do mdlob z představ posunutých za hranice emocí, kde pocity planě koketují s nenaplněnou láskou. Alisa sděluje své vnitřní příběhy až s překvapivou střízlivostí. Její poezie je vybroušená, dospělá, možná o dost starší než autorka sama. Jediné, co trochu ubíralo na úžasném dojmu byla technicky nezdařilá recitace. V každém případě je Alisa hodně zajímavá a velmi talentovaná autorka.

Matin Honzák zpestřil své vystoupení hrou na brumle.
Matin Honzák zpestřil své vystoupení hrou na brumle.

Dalším z básníků večera byl Martin Honzák. Posluchači se jeho prostřednictvím přenesli od lyriky mladinké Alisy k vyzrálé epické poezii. V tvorbě Martina Honzáka je znát dlouhá cesta k nalézání vlastního směru i výrazu, která ještě není u konce. Martin je i hudebníkem a tahle spojitost vždycky dává více prostoru a pestrost možností k uchopení vlastního talentu. Takže v rovině své poezie Martin ještě určitě překvapí. V pátek potěšil posluchače kromě svých prací i krátkou hudební vsuvkou, když zahrál na nástroj zvaný brumle.

Druhou mladičkou autorkou byla Nicole Albrechtová. Ta vnesla do prostředí kavárny naléhavost mládí, ale i nekompromisní pohled na otázky viny, lásky a životního naplnění. Její tvorba se rozrůstá trochu chaoticky do všech stran. Každý tvůrčí proces má ale svůj začátek a cíl. A na cestě mezi tím autor sílí a učí se rozumět sám sobě. Postupně nalézá odpovídající projev i výraz, které po čase nic nekopírují, na nic si nehrají a jsou jen o něm. Nicole jde po téhle cestě s jistotou svého impulsivního mládí.

Dušína představila povídku kořeněnou legendami a mýty.
Dušína představila povídku kořeněnou legendami a mýty.

Veronika Dušína Dušková začala psát někdy v 8, 10 letech. Jak řekla, šlo o naivní veršíky. Dnes se už poezii věnuje jen okrajově. Oslovují ji především legendy a mýty, v jejichž energii spřádá dějové osy svých vlastních příběhů. V pátečním autorském večeru představila stylisticky vyzrálou povídku o návratu k přírodě. Respektive práci tematicky vsunutou mezi touhou po návratu do lůna přírody a sarkasmem všednosti, ovlivňovaným počtem lajků, postů, ztrátou schopnosti živé komunikace, a rozlišovacích schopností. Hororové scény s oživlými mrtvolami plynně přecházely do výčtu každodenních povinností, které táhneme zapřaženi do chomoutu letargie, aniž bychom věděli, kam vlastně jdeme. Dílo neobyčejně silné, zpracované s profesionální lehkostí, nadhledem a kořeněné mým oblíbeným suchým humorem. "Kdesi v dáli, na severu, si Stephen King stahuje fotku Krušných hor..."

Poezie Ondřeje Prchala je sdílná a nedrhne o archaismy.
Poezie Ondřeje Prchala je sdílná a nedrhne o archaismy.

"Já mám rád papír," odpověděl Ondřej Prchal na dotaz, zda své verše píše do notebooku nebo na papír. Po námitce jedné z moderátorek, že to není moc ekologický přístup, se ohradil: "Pracoval jsem na soudě, a vím dobře, co tam všechno vzniká, co všechno tam musel papír unést." Ondřej stejně jako Martin hraje v kapele. Do Kafe Fokus s sebou přinesl dokonalou, vyzrálou poezii. Stylisticky, výrazově i po stránce stavby. Na rozdíl od řady autorů jeho věku, kterými se dnes - zaplať pánbůh, hemží sociální sítě, se ale neuchyluje k používání archaismů (jsouc, as, kdes...) jen proto, aby vytvořil rým. Vydýchává pocity současným čtivým jazykem. Lehce se dokáže zaříznout do místa, kde si posluchač jeho vzkaz v sobě dlouho ponese. "Miluju tě, to nejde přestát, možná ses měla nestát..."

Zátoka klidu ve světě chaosu
Zátoka klidu ve světě chaosu

Poslední z pátečních autorů, Radek Hásek je neobyčejný živel a nadpřirozený úkaz. Hodně mi připomněl léta, kdy jsme jezdili poslouchat na tajno tvorbu Magora Jirouse nebo J.H. Krchovského. Ostatně Krchovský se ve skutečnosti jmenuje Jiří Hásek, tak kdoví, jak to s těma dvěma je. Radek má k tvorbě jmenovaných autorů blízko. Nejen stylem, ale především projevem, nespoutaností, která možná svádí k tomu, že člověk sečte jen prvotní pocity a pokřiví výsledný úsudek. Když se ale nenecháte strhnout prvním dojmem, zjistíte, že tvorba Radka Háska má nejenom velmi profesionální grunt, ale má také co říct.    

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.