Nevěřte kecům, že to přejde

02.02.2020

Dnes by tátovi bylo 88 let.

Stále ve mně visí, jak jsem už od podzimu 1991 sháněla nějaké pěkné blahopřání k jeho šedesátce, kterou měl slavit v únoru 1992. A když jsem ho sehnala, usadila se v mým zatraceným podvědomí výčitka, že jsem to neměla dělat. Že se nemá pokoušet osud. A že je to jako s tou svatbou - Komu se o své svatbě zdá, ten se jí nikdy nedočká...

Táta zemřel 25. listopadu 1991. Šedesátky se skutečně nedočkal a taky ten odchod ze světa neměl jednoduchý. Jako kdyby mu ti puntičkáři nahoře chtěli spočítat všechna jeho divoká léta, všechny ty zhrzený a ubrečený nány, který pobláznil a opouštěl, protože doopravdy miloval jen naši mámu. Jako kdyby jim tam nahoře nestačilo, že byl ke konci života zavřenej, bolavej a plnej smutku.

Táta miloval všechno, co souviselo s matematikou. Taky mě tou vášní naočkoval tak, že jsem se do téhle exaktní vědy zcvokla a chtěla ji učit. Nezapomenu, jak jsem při studiu na gymplu za ním chodívala s příklady, se kterými jsem nemohla hnout. Vytáhl pokaždé svůj blok a začali jsme si povídat. On přitom maloval, psal čísla, kreslil grafy, geometrické tvary, vysvětloval záludnosti, které ústily v jednoduchosti a učil mě nalézat logiku i tam, kde bych přísahala, že žádná být nemůže. Byly to ty nejkrásnější chvíle, které jsem s tátou prožívala.

25. listopadu 1991 jsme za ním jeli do nemocnice, kde ho hospitalizovali s dýchacími problémy, jako už mnohokrát před tím. Počítali jsme, že do Vánoc bude zase doma. Táta nemluvil, věděl své. Díval se do stropu, maminka vykládala, co se kde přihodilo a on jen poslouchal. Když jsme ale odcházeli, podíval se na mě, chytil mě za ruku a zvedl ukazovák. Jako kdyby mi hrozil a říkal, Nono, buď opatrná. Věděl, že s tou divokostí, která z něj ve mně uvízla, nebudu mít cestu jednoduchou. Odpoledne mamince volali, že ho musejí převézt do Ústí. A o pár hodin později přišla zpráva, že zemřel.

Jestli vám bude někdo namlouvat, že tyhle věci přebolí, je to kec. Nepřebolí. Jen to není po deseti, dvaceti letech už tak intenzivní, jako těch pár let po pohřbu. Jako v době, kdy jsem tátu viděla všude. Vyskakovala jsem z trolejbusu, protože bych přísahala, že jsem ho zahlédla odbočit do Krupský. Utíkala jsem za bundou, kterou nosíval, aby v ní byl docela jiný chlap. Volala jsem na něj přes celý Benešák a když se dotyčný otočil, táta to nebyl. Doma jsem pak prořvala hodiny a nešlo to zastavit. Přestože mi bylo nad slunce jasný, že to logicky on být nemohl...