Nevěřte kecům, že to přejde

02.02.2020

Dnes by tátovi bylo 88 let.

Stále to ve mně visí. Jak jsem už od podzimu 1991 sháněla nějaké pěkné blahopřání k jeho šedesátce, kterou měl slavit v únoru 1992. A když jsem ho sehnala, usadila se v mým zatraceným podvědomí výčitka, že jsem to neměla dělat. Že se nemá pokoušet osud. A že je to jako s tou svatbou - Komu se o své svatbě zdá, ten se jí nikdy nedočká...

Táta zemřel 25. listopadu 1991. Šedesátky se skutečně nedočkal a taky ten odchod ze světa neměl jednoduchý. Jako kdyby mu puntičkáři nahoře chtěli spočítat všechna jeho divoká léta, všechny ty zhrzený a ubrečený nány, které pobláznil a opouštěl, protože doopravdy miloval jen naši mámu. Jako kdyby jim tam nahoře nestačilo, že byl ke konci života zavřenej, bolavej a po okraj plnej smutku.

Táta miloval všechno, co souviselo s matematikou. Taky mě tou vášní naočkoval tak, že jsem se do téhle exaktní vědy zcvokla a chtěla ji učit. Nezapomenu, jak jsem při studiu na gymplu za ním chodívala s příklady, se kterými jsem nemohla hnout. Vytáhl pokaždé svůj blok a začali jsme si povídat. On přitom maloval, psal čísla, kreslil grafy, geometrické tvary, vysvětloval záludnosti, které ústily v jednoduchosti a učil mě nalézat logiku i tam, kde bych přísahala, že žádná být nemůže. Byly to ty nejkrásnější chvíle, které jsem s tátou prožívala.

25. listopadu 1991 jsme za ním jeli do nemocnice, kde ho hospitalizovali s dýchacími problémy, jako už mnohokrát před tím. Počítali jsme, že do Vánoc bude zase doma. Táta nemluvil, věděl své. Díval se do stropu, maminka vykládala, co se kde přihodilo a on jen poslouchal. Když jsme ale odcházeli, podíval se na mě, chytil mě za ruku a zvedl ukazovák. Jako kdyby mi hrozil a říkal, Nono, buď opatrná. Věděl, že s tou divokostí, která z něj ve mně uvízla, nebudu mít cestu jednoduchou. Odpoledne mamince volali, že ho musejí převézt do Ústí. A o pár hodin později přišla zpráva, že zemřel.

Jestli vám bude někdy někdo namlouvat, že tyhle věci jednou přebolí, nevěřte. Nepřebolí. Jenom to po deseti, dvaceti letech není už tak otevřený, rozbolavělý a intenzivní, jako pár let po pohřbu. Jako v době, kdy jsem tátu viděla všude. Vyskakovala jsem z trolejbusu, protože jsem ho zahlédla odbočit do Krupský. Utíkala jsem za bundou, kterou nosíval, a našla v ní docela jinýho chlapa. Volala jsem na něj přes celý Benešák a když se otočil, táta to nebyl. 

Doma jsem pak prořvala hodiny. Takový odliv prázdna, který nejde zastavit. Který vás strhává z pevného zakotvení, bere půdu pod nohama a způsobuje neuvěřitelnou bolest. A po každém novém nadechnutí máte jasno jen v jediné věci: že už nikdy nevrátíte ani vteřinu se svým tátou, i kdybyste si duši vybrečeli.

Mohlo by vás zajímat...

Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.

Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.

Zář 18

No 2

Bílému někdy trvá věky,

Včera jsem musela šmírovat online zastupko, tak byla k večeři rychlovka. Chleba a to, co najdeš v lednici. Namazaný krajíc s paštikou jsem dozdobila plátkem sýra a rajčátky. Chleba jsem přeložila, aby se paštika neválela halabala na povrchu, neb by při psaní hrozil její přenos do ofiny, na triko nebo na klávesnici. Znám se.
Už dlouho jsem přeložený...

Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.