Smutky pana Radomila

25.11.2018

Nelíbí se mi, jak se na Facebooku houfně gratuluje ke jmeninám. Tu Josefům, jindy Janičkám, pak třeba Věruškám, nebo jako dnes Kateřinám... Ne, že bych měla něco proti nositelům jmen, která převálcovala ta méně známá. Nechci ale tohle davové šílenství podporovat. 

Důvod je prostý. (Asi jako facka, kterou vrazil Ištván Eržice, když ji našel v posteli s Deziderem.) Uvědomil si někdo z vás, kdo dnes gratuluje Kateřinám, jak musí být takové Zoe? Došlo vám někdy, jak se asi cítí Radomil, když Facebook zaplaví tisíce přání Josefům? Dokážete se vcítit do toho, jak musí být Otmarovi, když krásné ženy rozesílají přání Janům?

Nechci vás tady veřejně lynčovat. I já mám kostku másla na palici a párkrát jsem k svátku na FB taky popřála. Jenomže představa smutných očí Zoy, Radomila, Otmara a dalších, mi prostě láme srdce. A denně někomu přát, abych dostála spravedlnosti, to je zase na objemný spis u Chocholouška.

Takže, slavte si. Mějte si své svátky a věřte, že si na vás v den jmenin vzpomenu. Nechtějte ale, abych se v tom cirkuse vyskakujících srdíček a kytiček a pejsků a kočiček nějak angažovala. Vždyť bych se pak nemohla takovému Radomilovi podívat do očí.

Mohlo by vás zajímat...

Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.

Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.

Zář 18

No 2

Bílému někdy trvá věky,

Včera jsem musela šmírovat online zastupko, tak byla k večeři rychlovka. Chleba a to, co najdeš v lednici. Namazaný krajíc s paštikou jsem dozdobila plátkem sýra a rajčátky. Chleba jsem přeložila, aby se paštika neválela halabala na povrchu, neb by při psaní hrozil její přenos do ofiny, na triko nebo na klávesnici. Znám se.
Už dlouho jsem přeložený...

Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.