Smutky pana Radomila

25.11.2018

Nelíbí se mi, jak se na Facebooku houfně gratuluje ke jmeninám. Tu Josefům, jindy Janičkám, pak třeba Věruškám, nebo jako dnes Kateřinám... Ne, že bych měla něco proti nositelům jmen, která převálcovala ta méně známá. Nechci ale tohle davové šílenství podporovat. 

Důvod je prostý. (Asi jako facka, kterou vrazil Ištván Eržice, když ji našel v posteli s Deziderem.) Uvědomil si někdo z vás, kdo dnes gratuluje Kateřinám, jak musí být takové Zoe? Došlo vám někdy, jak se asi cítí Radomil, když Facebook zaplaví tisíce přání Josefům? Dokážete se vcítit do toho, jak musí být Otmarovi, když krásné ženy rozesílají přání Janům?

Nechci vás tady veřejně lynčovat. I já mám kostku másla na palici a párkrát jsem k svátku na FB taky popřála. Jenomže představa smutných očí Zoy, Radomila, Otmara a dalších, mi prostě láme srdce. A denně někomu přát, abych dostála spravedlnosti, to je zase na objemný spis u Chocholouška.

Takže, slavte si. Mějte si své svátky a věřte, že si na vás v den jmenin vzpomenu. Nechtějte ale, abych se v tom cirkuse vyskakujících srdíček a kytiček a pejsků a kočiček nějak angažovala. Vždyť bych se pak nemohla takovému Radomilovi podívat do očí.

Mohlo by vás zajímat...

Prcháte konečně někam na dovolenou? Pak si vytvořte do svého Journalu projekt Dovolená, abyste na nic nezapomněli a aby vás nic nezaskočilo.

Pohled týraného štěněte... Prý, jestli jsem někdy slyšela o počasí, do kterého bys psa nevyhnal?????!!!!! Tak nad ním stojím, statečně moknu, protože obě ruce mívám zaměstnané tím, jak ho chytám, odněkud vynořuju, rvu mu nedefinovatelné předměty z huby a ten deštník už nemám čím držet.

Ne z každého vyroste slavný malíř. Ne všichni, kteří objevili kouzlo tvarů, barev a kompozice budou ve světě výtvarného umění něco znamenat. Přesto, i kdyby nic, malování, kreslení a výtvarná tvorba obecně dopřávají tvůrcům relaxaci, možnost vyprostit se z přetechnizovaného světa a nacházet v sobě netušené ostrovy.

Svět je plný úkladů, ale i báječných překvapení. Takový motýl... Je nepolapitelný, divně křehký a lítá! Tohle chlupatý čtyřnožec neumí, i kdyby se na uši stavěl. Huga ta nová zkušenost trochu rozesmutnila. Ba co víc, vracel se domů s vráskou na čele a dnes asi nebude mít klidný spánek.

Svět už je zase v pořádku.Zvykám si dávat bacha, na co a na koho sedám, všechno, co jde rozkousat, jsem přesunula do výšky minimálně 1 metru, znovu se učím, že hračkou může být klíďopíďo i šanon s dokumenty, zase si připadám jako tyran, když jím a ty obrovský oči pode mnou žadoní bez úspěchu.