Smutky pana Radomila

25.11.2018

Nelíbí se mi, jak se na Facebooku houfně gratuluje ke jmeninám. Tu Josefům, jindy Janičkám, pak třeba Věruškám, nebo jako dnes Kateřinám... Ne, že bych měla něco proti nositelům jmen, která převálcovala ta méně známá. Nechci ale tohle davové šílenství podporovat. 

Důvod je prostý. (Asi jako facka, kterou vrazil Ištván Eržice, když ji našel v posteli s Deziderem.) Uvědomil si někdo z vás, kdo dnes gratuluje Kateřinám, jak musí být takové Zoe? Došlo vám někdy, jak se asi cítí Radomil, když Facebook zaplaví tisíce přání Josefům? Dokážete se vcítit do toho, jak musí být Otmarovi, když krásné ženy rozesílají přání Janům?

Nechci vás tady veřejně lynčovat. I já mám kostku másla na palici a párkrát jsem k svátku na FB taky popřála. Jenomže představa smutných očí Zoy, Radomila, Otmara a dalších, mi prostě láme srdce. A denně někomu přát, abych dostála spravedlnosti, to je zase na objemný spis u Chocholouška.

Takže, slavte si. Mějte si své svátky a věřte, že si na vás v den jmenin vzpomenu. Nechtějte ale, abych se v tom cirkuse vyskakujících srdíček a kytiček a pejsků a kočiček nějak angažovala. Vždyť bych se pak nemohla takovému Radomilovi podívat do očí.

Mohlo by vás zajímat...

Vrátili jsme se z Modrodomu v Dubí. Z promítání dokumentu o historii sklářství v Krušných horách. (Kdo ho neviděl, jakoby tu nežil.) Dobře zpracované. Lidsky podané. Nechyběly emoce, příběh...

I příběh by tady šel docela lehce načrtnout. Třeba s příchutí chilli, vypěstovaných u mistra Hitchcocka. Jenomže nám, co víme, je z toho místa spíš smutno. Dnes jsem šla kolem a vůbec nic se tady za ta desetiletí nepohnulo směrem k naději.