Sokolovna v Dubí to má spočítaný

24.05.2020

Sokolovna v Dubí má jít k zemi. Město si mastí svaly k demolici už cca pět let. Chrám vzpomínek, který dnes vyhlíží víc žalostně než vznosně. Chřadnoucí hrad, kde brouzdá po chodbách strhaná samota a pod nohama jí šustí rozsypaný štěstí těch, co tu někdy propili mládí, svědomí, chalupu, krávu nebo manželství. 

Tahle známá dubská restaurace ale bývala i útočištěm pro duše oddané sportu, které užívaly její tělocvičnu. Takže se tu pod jednou střechou střetávaly dva světy. Ten na oko radostný, křepčící, trousící fórky z rukávu, pod jehož maskou doutnaly porážky, opuštěnost a vztek. A pak ten upocený, plný bolesti, mozolů a odříkání, který ústil do vítězství nebo alespoň do radosti z přemožení sebe sama.

Také mně vetkal genius loci dubské Sokolovny uzlíky do žilkování v duši. Ve třinácti jsem tu začala hrát závodně badminton, zamilovala se na turnaji v Liberci do kluka, co ho hrál závodně v Kopistech. V patnácti jsme si tu střihli rozlučkový mejdan na konci devítky, který se pak přesunul na Paraplíčko a celkově nedopadl. Někteří z nás se poprvé opili alkoholem, láskou, ctností, tím vším, co prorokoval už prozřetelný Baudelaire. A do třetice, já, až do nehtu na palci u nohy Teplická, jsem si vzala kluka z Dubí. Ten si do Sokolovny chodil spravovat náladu, reputaci i sebevědomí, jako dalších 99.9 procent chlapů v tomhle městě pod horami, kde tenkrát ještě nebyla hospoda na každém rohu.

Všechno chce své. A jestliže by dnes opravy objektu spolykaly několik desítek milionů korun, pak je rozhodnutí o demolici pochopitelné. Zkrátka tahle bouda pro bezbožné psy, molo pro opuštěné slečny, oáza zapomnění v poušti času, řetízkový kolotoč z reality do euforie, zpátky a zase tam, zmizí jednou z povrchu zemského. Několik dutých ran a všechno se sesune k zemi. Její trosky pak odhrnou, aby udělali místo pro velké dětské hřiště, protože čas nezastavíš. Čas nám kašle na vzpomínky, na pocity a nebude kvůli nějaké nostalgii, co z nás věčně táhne, sedět na prdeli.

Mohlo by vás zajímat...

Dlouho jsem se neozvala. Byli jsme s manželem (konečně) na dovolené. Už léta razíme zásadu, že se po dobu týdne, který spolu trávíme, nebudeme vzájemně okrádat o toho druhého.

Když chceme porozumět světu našich dětí, musíme je nejenom milovat, ale také v sobě občas probudit toho prcka, zašitého někde uvnitř. (I když jsme ho možná po posledním výletu za zrcadlo odepsali, aby nám lépe pasovala uniforma dospělosti.)

Zápisník Bullet Journal je naším soukromým světem, kde povolujeme uzdu fantazii a cítíme se v něm dobře. Je to úžasný prostor k terapii, která přispívá k uvědomění si sebe sama, vlastní podstaty, každodenních malých vítězství i proher, našeho úspěšného posunu vpřed i případné stagnace.

Metoda Bullet Journal je skvělou cestou k sobě samým, k posílení vlastního já, k transformaci chaosu v řád a také určitou zárukou, že kvůli haldě úkolů nezapomeneme na něco podstatného. Protože zapomenout na něco podstatného, může být docela velký průšvih.

Paní na nádraží v Dubí spráskla ruce, když jsem jí řekla, že jsme na výletě. Tomulka sice koukal skrz clonu deště zpočátku trochu vyjeveně, ale ani jednou si nepostěžoval.