Sokolovna v Dubí to má spočítaný

24.05.2020

Sokolovna v Dubí má jít k zemi. Město si mastí svaly k demolici už cca pět let. Chrám vzpomínek, který dnes vyhlíží víc žalostně než vznosně. Chřadnoucí hrad, kde brouzdá po chodbách strhaná samota a pod nohama jí šustí rozsypaný štěstí těch, co tu někdy propili mládí, svědomí, chalupu, krávu nebo manželství. 

Tahle známá dubská restaurace ale bývala i útočištěm pro duše oddané sportu, které užívaly její tělocvičnu. Takže se tu pod jednou střechou střetávaly dva světy. Ten na oko radostný, křepčící, trousící fórky z rukávu, pod jehož maskou doutnaly porážky, opuštěnost a vztek. A pak ten upocený, plný bolesti, mozolů a odříkání, který ústil do vítězství nebo alespoň do radosti z přemožení sebe sama.

Také mně vetkal genius loci dubské Sokolovny uzlíky do žilkování v duši. Ve třinácti jsem tu začala hrát závodně badminton, zamilovala se na turnaji v Liberci do kluka, co ho hrál závodně v Kopistech. V patnácti jsme si tu střihli rozlučkový mejdan na konci devítky, který se pak přesunul na Paraplíčko a celkově nedopadl. Někteří z nás se poprvé opili alkoholem, láskou, ctností, tím vším, co prorokoval už prozřetelný Baudelaire. A do třetice, já, až do nehtu na palci u nohy Teplická, jsem si vzala kluka z Dubí. Ten si do Sokolovny chodil spravovat náladu, reputaci i sebevědomí, jako dalších 99.9 procent chlapů v tomhle městě pod horami, kde tenkrát ještě nebyla hospoda na každém rohu.

Všechno chce své. A jestliže by dnes opravy objektu spolykaly několik desítek milionů korun, pak je rozhodnutí o demolici pochopitelné. Zkrátka tahle bouda pro bezbožné psy, molo pro opuštěné slečny, oáza zapomnění v poušti času, řetízkový kolotoč z reality do euforie, zpátky a zase tam, zmizí jednou z povrchu zemského. Několik dutých ran a všechno se sesune k zemi. Její trosky pak odhrnou, aby udělali místo pro velké dětské hřiště, protože čas nezastavíš. Čas nám kašle na vzpomínky, na pocity a nebude kvůli nějaké nostalgii, co z nás věčně táhne, sedět na prdeli.

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.