Sokolovna v Dubí to má spočítaný

24.05.2020

Sokolovna v Dubí má jít k zemi. Město si mastí svaly k demolici už cca pět let. Chrám vzpomínek, který dnes vyhlíží víc žalostně než vznosně. Chřadnoucí hrad, kde brouzdá po chodbách strhaná samota a pod nohama jí šustí rozsypaný štěstí těch, co tu někdy propili mládí, svědomí, chalupu, krávu nebo manželství. 

Tahle známá dubská restaurace ale bývala i útočištěm pro duše oddané sportu, které užívaly její tělocvičnu. Takže se tu pod jednou střechou střetávaly dva světy. Ten na oko radostný, křepčící, trousící fórky z rukávu, pod jehož maskou doutnaly porážky, opuštěnost a vztek. A pak ten upocený, plný bolesti, mozolů a odříkání, který ústil do vítězství nebo alespoň do radosti z přemožení sebe sama.

Také mně vetkal genius loci dubské Sokolovny uzlíky do žilkování v duši. Ve třinácti jsem tu začala hrát závodně badminton, zamilovala se na turnaji v Liberci do kluka, co ho hrál závodně v Kopistech. V patnácti jsme si tu střihli rozlučkový mejdan na konci devítky, který se pak přesunul na Paraplíčko a celkově nedopadl. Někteří z nás se poprvé opili alkoholem, láskou, ctností, tím vším, co prorokoval už prozřetelný Baudelaire. A do třetice, já, až do nehtu na palci u nohy Teplická, jsem si vzala kluka z Dubí. Ten si do Sokolovny chodil spravovat náladu, reputaci i sebevědomí, jako dalších 99.9 procent chlapů v tomhle městě pod horami, kde tenkrát ještě nebyla hospoda na každém rohu.

Všechno chce své. A jestliže by dnes opravy objektu spolykaly několik desítek milionů korun, pak je rozhodnutí o demolici pochopitelné. Zkrátka tahle bouda pro bezbožné psy, molo pro opuštěné slečny, oáza zapomnění v poušti času, řetízkový kolotoč z reality do euforie, zpátky a zase tam, zmizí jednou z povrchu zemského. Několik dutých ran a všechno se sesune k zemi. Její trosky pak odhrnou, aby udělali místo pro velké dětské hřiště, protože čas nezastavíš. Čas nám kašle na vzpomínky, na pocity a nebude kvůli nějaké nostalgii, co z nás věčně táhne, sedět na prdeli.

Mohlo by vás zajímat...

K většině hradů vedou cesty vzhůru, do kopců. Trochu námahy, kterou musí člověk vynaložit, aby se k nim vyškrábal, se v cíli vrací měrou vrchovatou. Genius loci těch míst bývá úchvatný a empatické i romantické duše hluboce zasahuje. Historické monumenty, které na krajinu shlíží už stovky let, vnímáme se zvláštním vzrušením. Jako oživlé filmové...

První Velikonoce, kdy od svého bratra nebudu mít zadek zmalovaný modrými pruhy. Taky to bude poprvé, co jsem se přes vajíčkové svátky, kůzlečí mordy, beránky krájené na sto kusů a opilecké šílenství přenesla bez újmy. Užívám si dobře rozjetý sólo mejdan. Nemusela jsem si ani trhat obličej do úsměvu, odpovídat na přání sousedů a tvářit se mile. Taky...

V Řecku začíná příprava na Velikonoce tři týdny před tzv. Čistým pondělím, kdy hospodyňky celý den myjí nádobí a děti pouštějí draky. O víkendu se konají zabíjačky, aby si lidé užili maso, než se ho budou muset na 40 dní úplně vzdát.

Na sociálních sítích se objevil příspěvek paní, která líčila, jak starší žena na zastávce zničehonic upadla a "zůstala ležet v bez vědomí".

V Hřebečné u Abertam řeší, jak se bránit nájezdným chacharům. Do obce se třemi desítkami domů se chystají vpadnout developeři a postavit tady až 20 nových apartmánů. Místní se ptají, zda s takovou ještě z Krušných hor něco zbude. Budiž jim útěchou, že v nájezdech nenažrané smetánky nezůstane jejich obec sama. Fuck you pracháči!

Ještě než si po obědě Méďa stačil utřít ústa do ubrousku, dostal befell, aby se pochlapil, nečuměl jak štěně odervaný od cecku na déšť za oknem, protože pojedeme na výlet.