Měkneme...

26.04.2020

Už dávno se s bráchou neřežeme jak koně. Kde jsou ty časy, kdy jsme po sobě metali těžkýma popelníkama z litého skla, kterými naše romantická matka dekorovala byt. Pryč je doba honiček a nehod, kdy jednou v rozbité výplni dveří uvízl i mámin nos. To když se vydala po okruhu za námi s vařečkou na vyváření prádla a chyběl jí ten fortel uhnout před dveřmi včas.
Za tyhle fotky s parůžky by mi to brácha dřív osolil. Dnes jen nadzvedne obočí, jak to dělával táta a někde uvnitř nad těma mýma kravinama mávne rukou...
Škoda.
Někdy mám chuť mrsknout po něm znovu popelníkem a proběhnout prosklenými dveřmi u zimní zahrady...