Měkneme...

26.04.2020

Už dávno se s bráchou neřežeme jak koně. Kde jsou ty časy, kdy jsme po sobě metali těžkýma popelníkama z litého skla, kterými naše romantická matka dekorovala byt. Pryč je doba honiček a nehod, kdy jednou v rozbité výplni dveří uvízl i mámin nos. To když se vydala po okruhu za námi s vařečkou na vyváření prádla a chyběl jí ten fortel uhnout před dveřmi včas.
Za tyhle fotky s parůžky by mi to brácha dřív osolil. Dnes jen nadzvedne obočí, jak to dělával táta a někde uvnitř nad těma mýma kravinama mávne rukou...
Škoda.
Někdy mám chuť mrsknout po něm znovu popelníkem a proběhnout prosklenými dveřmi u zimní zahrady...  

Mohlo by vás zajímat...

Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.

Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.

Zář 18

No 2

Bílému někdy trvá věky,

Včera jsem musela šmírovat online zastupko, tak byla k večeři rychlovka. Chleba a to, co najdeš v lednici. Namazaný krajíc s paštikou jsem dozdobila plátkem sýra a rajčátky. Chleba jsem přeložila, aby se paštika neválela halabala na povrchu, neb by při psaní hrozil její přenos do ofiny, na triko nebo na klávesnici. Znám se.
Už dlouho jsem přeložený...

Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.